Červen 2017

Cesta vikingských bohů

18. června 2017 v 22:48 | Lucie Kucharova

Říká se, že když je člověk v průseru, má Bůh šanci. Všichni víme, jaké to je být úplně sám a na dně. Potom je lehké podlehnout víře a prosit něco neviditelného o pomoc. Já jsem vyrůstala v prostředí, kde domem burácela slova, že Bůh je krvežíznivá bestie, takže vím, kdo teda ten bůh je, ale jak v něho věřit jsem se nikdy nenaučila. Ale pokušení setrvalo, na dně jsem a bývám často, takže když jsem jednou otevřela knihu Staré řecké báje a pověsti, nedokázala jsem se od té knihy a rozverných řeckých bohů odtrhnout. A když jsem po nějakém čase objevila krásu egyptské starodávné civilizace a egyptských bohů, nabyla jsem dojmu, že bohové jsou všude kolem nás a hlavně v nás samých.
A pak jsem zničeho nic spadla v tom mém norském království až na úplné dno. Úplně sama v naprosté temnotě jsem se děsila každého cinknutí mobilu, že přibyla nějaká další děsivá zpráva. To co jsem si pracně vybudovala viselo na tenkém vlásku a nad černou propastí. Všechno dobré zmizelo a zbyl jen strach, panika, bušení srdce a bezesné noci. A uprostřed těch nocí, kdy člověk bloudí spícím domem se objevili moji bohové, ale byli jiní. Měli dlouhé žluté vlasy spletené do copánků, na hlavě helmy s rohama a smrděli medovinou. Neustále se hádali a hašteřily a soupeřili s obrama nebo trolama....A kdo byli ti bohové?
Ten hlavní Bůh na mě pokřikoval, že každý problém se vždycky vyřeší sám a zíral přitom na useknutou hlavu, která ležela na zemi a hlídala studnu s pramenem moudrosti. Jmenoval se Odin a stálo ho to vlastní oko, aby se mohl z té studni napít a jeho kamaráda Mimiho, nebo spíš už jen jeho hlavu ta moudrost stála celé tělo, takže jsem se rozhodla je nějak moc nenásledovat, své tělo mám raději v celku. Než jsem se stačila otočit, prosvištělo kolem mě kladivo Mjolner. Nachystané nadávky jsem spolka při pohledu na ohromného hromotluka v ocelových rukavicích. Prý "sorry" říkal. "Mám trénink." Házel si se svým kladivem, které nikdy neminulo cíl a ještě se vždy vrátilo zpátky majiteli, takže jsem pochopila, že kdyby mě chtěl zabít, už by bylo po mě. Kladivo se krásně zmenšovalo a zvětšovalo tak jak si majitel přál. Zdvořile jsem se zeptala, kde se dá takové kladivo pořídit a zdá se s ním dají vyřešit problémy. Hromotluk se jmenoval Thor a s plivnutím odpověděl, že ho dostal od Lokiho. Loki byl mazaný bůh a vysmíval se trpaslíkům, že nedokážou nic pořádného. A trpaslíci se naštvali a vytvořili 3 věci. Zlatého kance, který když běží po nebi tak září tak, že na zemi nenastane noc, a proto není v létě v Norsku tma. Zlatý prsten který každou devátou noc stvořil další zlaté prsteny a ten dostal Odin a Thorovo kladivo. Problémy prý řeší krásně, zabil prý už hodně obrů a jestli chci, můžu s ním i orat. Ne děkuji, zkusím to bez kladiva. Thor byl možná trošku zklamán, když jsem odcházela a zahulákal: Hej, Odine, nepůjdeš dnes se mnou prohnat do Jotunheimenu nějakou pěknou obryni? "
Šla jsem dál a došla ke kamenné síni. Z kamenných jelenů před branou tekla medovina. "Vallhala" stálo na dveřích. "Tam nechoď, tam se pořád bojuje" varoval mě dívčí hlas. Do Vallhaly se vracejí mrtvé duše bojovníků. Kolem mě prošla Idunn a táhla za sebou truhlici plnou jablek. Nabídla jsem ji pomoc a donesli jsme spolu truhlu s jabkama do hodovní síně. "Chceš jablko? Zeptala se Idunn. Ty jsou proti stárnutí. My je tady jíme, aby jsme byli pořád mladí. Už jsem jednou málem o ně přišla díky Lokimu, ale naštěstí jsem i s jablkama byla zachráněna." Být pořád mladá byla zajímavá myšlenka, ale pomohlo by mi to z mého dna nahoru? Možná bych byla mladá a depresivní až do smrti. Z mých hlubokých myšlenek mě vyrušil lesk nádherného náhrdelníku, který na sobě měla nádherná dívka. Náhrdelník byl skvěle propracovaný, každý malý detail byl zdobený malinkatou kytičkou. Leskl se a zářil tak, že jsem si zapomněla vzít nabídnuté jablko. To jsem celá já, když vidím nějaký hezký šperk. I Idunn si všimla náhrdelníku a hned se Froji ptala, kde k němu přišla. Froja, bohyně lásky a krásy odpověděla, že ho viděla u čtyř trpaslíků, jak ho zrovna dokovali. Froja jim nabízela všechno možné, ale trpaslíci náhrdelník nechtěli vyměnit ani za nic. Froja však náhrdelník moc chtěla a nabídla, že jim dá úplně cokoliv co si budou ti škaredí a špinaví skřeti přát. Skřeti vycítili příležitost a prohlásili, že když Froja s každým z nih stráví jednu noc a oni si s ní budou moct dělat co budou chtít, dostane náhrdelník. Froja byla velmi známá mezi bohama, že její chtíč ji nikdy moc nedával spát a když už žádný bůh nemohl, šla si zařádit k obrům. Bohyně lásky a mateřství se tedy upejpala jen malinkou chvíli. Vždyť to jsou jen čtyři noci a pak bude náhrdelník navěky její. S otevřenými ústy jsme vyslechli Frojinu příhodu. A ta se zakousla do jablka a prohlásila, že je trochu unavená a musí si jít lehnout. Nasedla do svého vozíku ve kterém byli zapřáhnutí dva pořádní macatí kocouři a odjela do své nebeské postele. Jaké to asi je obcovat s trpaslíky? Určitě zajímavá zkušenost, ale trpaslíci by mi v mé situaci asi definitivně zničili život. Přemýšlela jsem, kde bych našla Lokiho, o kterém tady všichni tak vypráví. To musíš dolů, to bude vědět jeho dcera, bohyně podsvětí Hel. Podsvětí zní tajemně. Jdu do toho. Hel zrovna hrála runy s Balderem. Balder se s Hel vsadil, že když vyhraje, tak ho Hel pustí zpátky z podsvětí mezi bohy ke svému otci Odinovi. Jenže Hel je dcera proradného Lokiho a zlomyslné obryně a Hel umí krásné podvádět, takže všechny rundy vyhrála ona. Balder zuřivě opakuje, že je to Loki, co způsobil záměrně jeho smrt, když si hráli na Viléma Tela a že ho Hel musí pustit. Hel ztemní svou tvář a s výbuchem vzteku křičí na Baldera, že jeho osud zná a právě pro to, co Loki udělal synovi samotného vládce bohů Odina byl za to potrestán. Byl odchycen bohy a ti ho zavlekli do temné jeskyně. Tam přivedli jeho další dva syny, zrůdy zplozené Lokim a obryní, ohromného vlka a mořského hada. Vlk hada roztrhal přímo před Lokim a jeho střevama bohové Lokiho spoutali. Hadí hlavu pověsili nad Lokiho, aby mu jed z tlamy kapal na obličej. Lokiho manželka přinesla misku a snaží se kapající jed z hada zachytávat, ale pokaždé když misku musí vylít, kápne kapka na Lokiho a ten se tam svírá bolestí, že jeho tělo způsobuje na zemi zemětřesení. Nemám ráda, když vidím někoho trpět. Že bych alespoň jedno pouto přeřezala a pomohla mu alespoň od toho jedu? Loki si mě všimne a medovým hlasem mi začne nabízet bohatství, moc, být vládcem všeho čeho budu chtít, každý se mi bude prý klanět. Šílená představa! To je opravdu to poslední co potřebuji. A dobře jsem udělala, že jsem odmítla. Protože prý když se podaří Lokimu se osvobodit, nastane na zemi konec světa - Ragnarok a za to teda být zodpovědná nechci. To by jste mi asi neodpustili (chichi.)
Už mě to nebaví. Už mám všech těch rad a frmolů kolem bohů dost. Vracím se do svého ponurého světa. Nachystám batoh, čaj do termosky, pár plátků chleba ve křupce a sušeného masa, pár rajčat a vyrazím někam do hor. Napřed musím hustým lesem, který se postupně rozestupuje a objeví se ohromné skály a balvany, lišejníky a zakrslé břízky. Vydám se úzkou stezkou vyšlapanou losama. Stoupám víc a víc nahoru. Nehybná kamenná krása zaplavuje mé srdce a tělo teplem a chladný vítr mi hladí horké líce. Zasněžené buclaté vrcholky hor se líně vyvalují a stíny mraků na ně kreslí obrázky. Zelená údolí jsou tak maličká a působí velmi mile. Pleskot křišťálové padající vody a vítr doplňují mé pocity. Pocity, že tady na hoře jsem jen já a všechny mé problémy zůstali někde dole. Jen já, sama, ale už ne na úplném dně v temnotě. Sama mezi nebem a zemí. Najednou vím co mám dělat. Vím, že jestli chci s tou krásou splynout, musím si zachovat čisté srdce a mysl. Být trpělivá a nebojovat tam, kde není zapotřebí. Bojů a válek je už tak dost.


Po krásném výletě mě čeká realita. Musím na úřad vyřešit plnou moc a nějaké zbytečné dokumenty. Náš úřad se jmenuje MIDTGARD?!? Midtgard je přece jeden z devíti světů severské mytologie. Tento svět se nachází uprostřed, proto se mu někdy říká středozemí. Je osídlen lidmy a bohové za nimi chodí po mostě co se jmenuje Bifrost. Později ve školce v ten samý den mě poslali na výstavu ve zdejším kulturním domě, na kterém stojí velikými písmeny UTGARD. Opět název z mytologie, podle které je Utgard hrad daleko od ostatních světů v pohoří Jotunheimen, ve kterém žili obrové. Po cestě z Midtgardu do Utgardu míjím náš kostel, starý 800 let. Každá malá věžička našeho krásného dřevěného kostelíčka je zakončena hrůznou dračí hlavou s otevřenou tlamou. Drakové byli symbol vikingů, kteří své dračí hlavy řezali do lodí a do všeho co potřebovali ochránit tajemnou silou draků. Že by naši draci střežili boha? Ale jakého? Jsem pořád ještě ve snu, nebo je ten sen přítomnost? Myslím, že vzadu za Midtgardem je opravdu most. Je až neuvěřitelné, jak se pradávná mytologie neustále prolíná se součastností. Dneska je čtvrtek, a norsky se čtvrtek řekne thorsdag. Tento den byl pojmenovaný po samotném Thorovi. Každé jméno v týdnu je pojmenované po nějakém bohovi ze severské mytologie. Jsou norští bohové opravdu zapomenutí, nebo se je někdo snaží před námi ukrývat?


Vzdávám se, nemám ráda spekulace. Snažím se proplout se svym čistým srdcem. A najednou se hrozivá obloha roztáhla, vysvitla naděje a všechno zlé se obrátilo v dobré. Alespoň na chvíli. Čisté svědomí a čisté srdce mě zachránilo. Ale už vím, že rozhašteřených bohů je až moc, zlomyslnot a hloupost světu vládne. Ale možná ta moje divná duše, která jakoby nikam nepatřila, mě opět zachránila v tom mojem úžasném norském království.