Jaro = lyzarska sezona

19. května 2016 v 14:32 | Lucie Kucharova
Žiji ve středním norsku a jsem moc ráda, že nemáme celý den tmu jako o kus dál za polárním kruhem. Ale i tak máme oproti rodnému česku tmu v zimě až o 3 hodiny dýl. To znamená, že světlo bývá v lednu až tak kolem 9 hodiny a v 16 hodin už je zase tma. Do toho hromady sněhu a velké mrazy. Leden je měsíc sebevražd, depresí a my ho trávíme většinou jen v okruhu pár metrů kolem kamen. Přemýšlela jsem, jaké to musí být na severu kde je neustále tma. Zrovna nedávno jsem viděla dokument o umělci z jižního norska, který se přestěhoval na sever, protože ho tamní tma nadchla. Vypráví, že není tma jako tma. Na severu v noci ožívá obloha díky polární záři, která je nejen úžasná, ale osvětluje i bílý sníh svýma barvama. Viditelnost je stejná jako při úplňku. Po ránu sluníčko nevyleze, ale rozzáří oblohu svou červení. Pochmurnému počasí vévodí ocelová šedá oblaka která jasně rozdělí sněhové vrcholky hor od oblohy. Tato šedobílá kombinace působí velmi elegantně a stala se terčem norských návrhářů a architektury. Mnozí lidé, kteří si dnes restaurují byty, kupují bílé dřevěné panely s šedýma lištama a doplnkama. Norsky design se doslova odráží v severské zimní obloze. Je to velmi čisté, elegantntní a prudce moderní.



Ale teď už k tomu jaru. Přemýšlím, jak nejlépe a nejsrozumitelněji popsat jak vypadá norské jaro. Jaro tady prostě není. Nebo možná je, někde na jihu kolem hlavního města Oslo. Takové to jaro co známe, co je zelené, šťavnaté a rozkvetlé. Ale od středního norska znamená pojem "jaro"znamená lyžařská sezóna. Po temném lednu se většinou oblaha usmíří, rozmodrá se a vykoukne na nás sluníčko. Kazdý den ustupuje tma o 10 min a slunečních paprsků přibývá jako o závod. Teploty jsou pořád ještě někde pod nulou, takže sníh nemá žádný důvod začít tát. Lyže a běžky jsou tady nejpopulárnější sport. Každá vesnice má svoji běžkařskou dráhu. Já mám zrovna tuhle dráhu jen pár metrů od domu. V létě to vypadá jen jako obyčejná štěrková cesta v lese, ale v zimě se to díky rolbám a krásně upravené stopě promění v bežkařský ráj. Máme tři stopy, tři okruhy. 3km, 2km a 1km. Nahoru, dolů, z kopce do kopce, zatáčky i stoupáky. Vstup je zadarmo a vyžádán. Kazdy okruh je osvícen "pouličními lampami" které svítí celou noc, takže ten kdo trpí nespavostí, nebo uvažuje o sebevraždě, si klidně může zajít na běžky. Vedle okruhu je chata, kde se dá ohřát, převléct a udělat si pohodlí po zdravém sportování. A před chatou je i krásný kopeček na bobování pro nejmenší. Na chatě visí veliký kulatý teploměr, který ukazuje jaký vosk si máme dneska napatlat na lyže. Naše město a školy tady vozí děti, máme sportovní oddíl a běžkařské soutěže. S hrdostí můžu napsat, že i náš malý tříletý brouček se letos účastnil svého prvního závodu a dostal medaily. Bydlíme v horách a pro ty, kterým se nechce běhat do kola, je udělaná horská trasa. Má asi 14 km přímo od lyžařské chaty. Horská stopa také bývá velmi dobře upravena a označena. Vede vysoko do hor, kde město postavilo malý "gapahuk" malou chatku s krbem a lavičkama, kde se dá odpočinout a kochat se výhledem. A komu ani tohle nestačí, komu připadá upravená běžkařská dráha nudná, ten si může nasadit "fjellski" horské běžky a může se na vlastní odpovědnost vydat na vrcholové túry.




Velmi ale opravdu velmi důležité je vždy říct předem, kam jde svým přátelům a rodině. Pokud to někdo neumí, tak nemá v horách co dělat. Zdejší vrcholy mají kolem 1500 - 2469 m a jsou krásné, ale i nebezpečné. Máme tady pravidla hor. Je jich myslím 7 a člověk se špatnou kondici a špatnou výbavou nemá v horách co dělat. Náš známý je horolezec a pracuje pro záchranáře. Ti si ho volají když potřebují najít zatoulané idealisty. Většinou se naštěstí všichni najdou, ale některé už snášejí helikopterama modré a zmrzlé na kost.... Proto jsem dlouho takový výlet do hor zvažovala, tvrdě trénovala a nakonec jsem požádala místního horala, jestli mě nechce vzít s sebou na nějaký výlet. Vím, že ten člověk je v horách pořád a zná každý kámen na každé hoře v okolí. Má 70 let a napsal mi, že se mi ozve. Po týdnu mi přišla zpráva. "Zítra v 9 hodin na parkovišti, vem si s sebou náhradní oblečení, svačinu, opalovací krém a sluneční brýle a dobře běžky. Je hlášena slunečná obloha bez mraků a bezvětří. Jestli je to tvůj první výlet do hor, tak si ho musíš pořádně užít. Hory tě nesmí zklamat." A výlet nezklamal. Sedmdesátník jel na běžkách jak raketa, téměř jsem mu nestačila. Poopravil mi mazání na běžkách. Také byl hodně zvědavý a dával mi hodně otázek a já při výstupu úzkou, velmi strmmou lesní cestičkou zadýchaně odpovídala. Ještě nebyl ani konec lesa a mě bolelo všechno. Když už jsem přemýšlela o pravidlu "vzdát to" objevila se v korunách stromů modrá obloha. A najenou byl konec lesa a objevila se bílá plán. Byli jsme na hodně strmém svahu. Zastavili jsme a já tiše zírala. Otevřel se před námi pohled na nejvyšší hory Norska. V dáli byl vidět nejvyšší vrchol Galdhoppiggen. Bylo to jako být v nebi. Svět přestal existovat. Pokračovali jsme dál a vyšplhali na pohoří se jménem Liafjell. Žádné stromy, civilizace, jen bílý sníh, skály, hory a velké kameny. V dáli šla vidět malinká záchranná horská chatka pro ty, kteří se potřebují schovat, přespat. Byla ale napůl zasněžená, takže by asi bylo těžké se do ní dostat. Už jsme nešli žádným strmým svahem, už jsme si jen vykračovali po širokém hřebenu v bílém jemném sněhu, kterému se říká "pudr" protože leží na ledové zrmzlé krustě. A slunce svítilo, sníh zářil jako milión diamantů a objevovalo se čím dál víc horských vrchlolů. Šli jsme kolem stop polárních lišek, které lovily "rýpe" horské bílé slepičky. Můj průvodce byl zklamaný, že jsme žádnou neviděli ani soba nepotkali, ale já měla i tak o pořádný zážitek postaráno. Často jsme zastavovali ať naberu dech a můj průvodce mi popisoval každý vrchol a vyprávěl jak se jmenuje, kolik má metrů a co pod ním kdy archeologové našli. Naše hory totiž ukrývají staré historické poklady pradávných lovců sobů. Můj průvodce zásobuje zdejší muzeum starými pravěkými luky, šípy, kopím, pazourkovými noži a jeho nejúžasnější nález byly 3.000 let staré kožené boty. Nedávno se tady našlo i pletené poncho a dřevěná lopata. Dostála jsem nabídku, že v létě se můžeme na to samé místo kde jsme teď znovu vypravit, a že přímo pod náma leží pod sněhem kolem 80ti pastí na sobi. Dojeli jsme na vrcholek našeho pohoří a vytáhli termosky s čajem a svačinu a posadili se na ohromný kámen. Kolem nás bylo modrobílé ticho, klid a mír. Hory nám ukázali svou nejvlídnější tvář. Seděli jsme tam a koukali z očí do očí dvoutisícovkám. Po třech hodinách výšlapu jsem byla příjemné unavená a těšila se na sjezd dolů. Prohánět se volně po bílé pláni na běžkách jen navršilo můj horský zážitek. Ale udělala jsem chybu. Rohodla jsem se nenásledovat svého průvodce a jet trochu rychleji po vlastní dráze. On se zastavil a začal něco volat a zuřivě křížil ruce nad hlavou. Zastavila jsem se a koukla se kolem sebe. Kousek ode mě byla obrovská horská prasklina, asi nějaký potok a já ho z vrchu neviděla až když jsem do něho málem vjela. Jak málo stačí, aby se z rozkošného výletu stala tragédie. Je dobře mít s sebou průvodce, pokud se člověk nenarodil v horách.


Byl duben a počasí pořád přálo a obloha se modrala jako pomněnky, horské slunce spalovalo norské nenamazané tváře do rajčatových odstínů a ti co měli volno jeli do hor. To dosvědčovaly kolony aut zaparkovaných podél cest a mezi metrovýma zavějema. Ale málokdy je někoho vidět. Hory jsou rozlehlé a ikdyž natrefíte na kolonu aut u cesty, tak to ještě neznamená, že se někde budete tlačit. Lyžaři jsou roztroušeni a zdálky vypadají jako malincí barevní pavoučkové schovaní mezi sněhem a skalami. Málokdy někoho na svých výletech míjím, spíš jen zdaleka potkávám. Skvělý pocit pro ty, kteří si potřebují jako já od blízkého kontaktu lidí odpočinout, ale nebýt zas tak úplně v obřích horách sám. Od zkušených horalů a správců horských chat jsem si nechala poradit, jak si ty hory co nejlíp užít. Stačí si koupit mapu oblasti kam chci na výlet. Tu by měl člověk i tak mít s sebou v batohu hned vedle kompasu. Na mapě pak bývají označené výletní trasy malinkými černými tečkami. Vydala jsem se po jedné takovéhle trase z horského hotelu pod druhou nejvyšší horou norská, který se jmenuje Glittertind. Černé tečky na mapě byly v reálu větve nějakého stromů zabodlé do sněhu a vzdálené od sebe maximálně 8m. Musela jsem se zasmát. Trasa byla i pro ty co nemají absolutně žádný orientační smysl a tedy i pro mě. Tohle označení mi dodalo jistoty, že se rozhodně nemůžu ztratit. Navíc na každém konci takovéhle trasy byla vždy další horská chata. Někdy sice zavřená, ale i tak dobrý záchytný bod když se hory rozzlobí a během hodiny změní slunečné počasí v zuřivou bouři s nulouvou viditelností a silným ledovým severákem. Výlet podle klacků nebyl zas tak jednoduchý, sníh byl zmrzlý a nohy po dvou hodinách žádaly odpočinek. Ale pokud nespěcháte, stačí zastavit, občerstvit se a pokračovat dál. Vím, že s přehledem zvládnu 3 hodiny běžet tam a 3 hodiny zpátky. Po třech hodinách jsem vystoupala do úzkého údolí pod úžasné špičaté vrcholky. Musela jsem zastavit a najít si místo k odpočinku. V dálce jsem viděla nádhernou horu a ještě hezčí vrcholky, ale věděla jsem, že pokud se tam vypravím, už nebudu mít sílu jet zpátky. Musím víc trénovat a na tak dlouhý výlet sehnat parťáka. Ale i tak jsem byla nadšená a šťastně se kochala výhledem. Cesta zpátky vedla z kopce a těšila jsem se zase na krásný sjezd, ale změnil se vítr a nabyl na rychlosti, takže z kopce jsem musela co dělat, ať mě vítr nevezme s sebou zpátky nahoru. Byla jsem ráda, že jsem se držela svého hodinového plánu. Cesta vedla sice zpátky po samé trase podél klacků, ale výhled byl samozřejmě úplně jiný, takže člověk vůbec nemusí litovat, že jede tou samou trasou dvakrát. Všimla jsem si, že i do téhle zamrzlé krásy se vkrádá jaro a ve sněhu se dělají krátery a velké díry ve kterých se ukazuje horská řeka.
Každé údolí a každá hora má svůj šarm. Pokud člověk opravduje vyjede do hor v jarním bezmráčkovém počasí, nebývá zklamán a hory se mu dostanou pod kůži. Po nějaké době jsem si už i pořídila lepší lyže, keře jsou široké a dají se na skluznici připnou pásy proti skluzu a každou horu už si krásnč vytakpám ikdyz je dost strmá a dokonce se na těhlech běžkách dá sjet dolů mírným slalolem. Začínám trochu závidět svému přítelovi, který má Randone vybavení. Lehoučké lyže s lehoučkýma lyžákama, kdy si na těhlech lyžích může vyjet i na nejvyšší vrcholky a pak boty připnout na pevno a sjet si i lavinové splazy. Závidím a závidím všem, kteří tihle lyže mají, ale držím se hesla kdo chce víc nemá nic. Včera byla ve zprávách, že právě tam, kam jsem se chtěla vypravit, tam přesně na tom místě se lavina pohla i se třemi lyžaři kteří naštěstí přežily, ale jsou polámaní a následky do konce života. Každý rok se hrozně moc lidí na horách poláme a bohužel i spousta mladých lyžařů nadšenců opravdu nepřežije. Bohužel k tomuto jaru patří i laviny a ty padají jedna za druhou. Pod lavinou se dá vydržet maximálně 10 minut a to je sakra krátká doba. V loni lavinu utrhlo stádo sobů a byl to moc smutný pohled. 30 mrtvých zvířat. Horskou službu a červený kříž máme dobře vycvičenou, ale i tak se hory nemají nikdy podceňovat.




Mezi nejdivočejší jarní sezónu patří beze sporu velikonoce. Měsíc před velikonocema začíná velikonoční půst a tvrdé přípravy záchranářů. Ti pracují většinou dobrovolně. Moje sousedka jim na stanici každý rok upeče a donese obrovské velikonoční věnce z kynutého těsta. Záchranáři rozepisují služby a kontroluje se vybavení, psi, lékárničky, skútry a záchranné helikoptéry. V našem městečku je přistávací plocha a na velikonoce máme vždy pernamentně zaparkovanou helikoptéru. Nevím čím to je, že u nás se mrskají na velikonoční pondělí holky, taky lidé tuhle tradici nechápou, tady lidé lyžují. Jsem pro a tuhle tradici s mrskáním jsme zrušili a rozhodně ji nikde nebudu šířit. Velikonoce jsou tady celý týden a k tomu to naše velikonoční pondělí. Děti mají volno ve školách a rodiny si pakují zavazadla a na velikonoce se vyráží ho hor. Mnozí mají své vlastní chatky, ti co nemají si pronajímají nebo kontaktují horské hotely. Norsko je o velikonocích doslova zaplavené horskou horečkou. Nakoupí se hromady párků, sladkosti na váhu, kila pomerančů,tradiční čokoládové oplatky kvikklunsj a litry alkoholu. Opalovací krémy a sluneční brýle zaplaví obchody jako v letní sezóně na Malorce. Je to moc milé a romantické, s křesťanstvím a vírou to vůbec nemá co dělat a říkáme tomu velikonoce. Běžkařské trasy jsou vzorně upravené a pochopitelně i sjezdovky a lanovky jedou naplno. Lillehammer má hotely zabukované už od vánoc. Facebookove stránky se zaplňují fotkama s lyžařema a selfičkama s pozadím při kterém se mnohdy závisti koušu do rtu, nebo se ptám, jak se tam na tu horu ti lidé vyšplhali? Po večerech se popíjí whisky a konjak a pivo proudí ve všech žilách. Ti co nemají alkohol a lyže synchronizované, konci většinou v náručí dobrovolných statečných zachránců a těší se vesele na další velikonoční sezónu.


Koncem dubna už nebývá dole v údolích po sněhu ani památky, objevují se první krokusy a na horských svazích rozkvete koniklec. Ale vrcholky hor jsou bílé až do května a o teple se dá bavit jen kolem kamen. Že začátku mě to hrozně moc vadilo a trvalo dlouho, než jsem si na to zvykla. Dodnes závistivě koukám na české fotky překypující zelení a skypuju ve svetru s mámou která zpocená v tričku vykládá o sekání trávy. "Ne, tady tráva ještě nenarostla mami, opravdu ne". Včera nám tady poletoval sníh a v Bergenu u moře napadlo 10 cm. Máme pořád teplé vlněné oblečení a když je nevlídno, tak chodíme dolů k řece se trošku ohřát na naší písečnou pláž a poškádlit pstruhy udicemi.
Začne květen a laviny padají a padají, z hor se ozývají rány jako při hromu když bouří, helikoptéry létají pro ty co uvízly, roztávají vodopády a v údolí se zazelenají pastviny. Dobytek se po zimě vyžene ven na louky a na těch mezi pampeliškami poskakují ovečky s jehňaty, kravy s telatama a kone. Asfaltové cesty na vrcholy hor se vyfrézovávají a my se těšíme na nové běžkařské výlety. V červnu se chystám na Sognefjell, vrchnol kde trénují přes léto norští mistři světa jako Ole Einar Bjordalen nebo Marit Bjorgen. Jaro bez běžek si už nedokážu představit. Doufám, že mě to v létě přejde. Je to mnohem lepší smířit se s tím, že jaro na které jsem byla zyklá tady není a rozhodně nehodlám proti tomu bojovat, ale pořádně si ho užít!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama