Na vrcholu Galdhopiggenu - 2469m

26. srpna 2015 v 22:03 | Lucie Kucharova

Jako každý správný turista, co chce trochu poznat Norsko jsem naplánovala výlet na nejvyšší horu norska, která se ukrývá v samotném středu země. Jmenuje se Galdhopiggen a má 2469 m/nm. Bylo léto, začátek srpna, svítilo sluníčko a my v kratasich a tričku jeli autem po krkolomných serpentinách "na horu". Je skvělé, že se dá pohodlně vyjet autem téměř pod vrchol. Zaplatí se mýtné 100 nok u horské chaty Rauberstulen a kdo má odvahu a chuť pokračovat, jede dál. Krajina se dramatický mění, mizí stromy a mechy, objevují se závěje sněhu, sem tam nějaká ovce s jehňaty a hromady šedého kamení. Dojeli jsme k chatě Juvashytta, kde je parkoviste. Otevřeli natěšení dveře od auta a rychle je zase zavřely. Teplota nám klesla z 20ti stupňů na 7C. Začali jsme se hrabat v taškách s oblečením a rychle se oblékli do toho nejteplejšího co jsme našli. Mělo mě to napadnout, že v takové výšsce bude jiná teplota. Jak snadné je po náročné a dlouhé cestě zapomenout na tenhle malý teplotní detail. Již dobře oblečení a obutí jsme se připojili ke skupině turistů, chystajících se zdolat vrchol. Průvodce vyprávěl nějaké pravidla a fakta a zuřivě mával nějakým lanem a já se rozhlížela kolem. Zaujala mě informační cedule o "hoře". Text byl přeložen do několika jazyků. Byla tam norština, angličtina, němčina a čeština!!! Stálo tam, že budeme překračovat ledovec na kterém bývá čerstvě napadlý sníh. Ledovec se hýbe a vznikají v něm až 30m hluboké trhliny, do kterých se dá lehce vlítnout. Proto se doporučuje přecházet ledovec ve skupinách za sebou a přivázáni na lanech, aby když jeden spadne, ostatní ho zachytí a vytáhnout. V trhlinách může být voda a ten co do nich spadne většinou do 30ti minut umrzne. Začali jsme přehodnocovat náš letní výlet. Žádná lanovka, ale ledovec a hodinová túra. Ale objevila se v nás někde úplně vzadu ukrytá statečnost, a česká pýcha. Byli jsme přece v muzeu u lodě Fram a obdivovali Nansena. Rozhodli jsme se vrchol za každou cenu zdolat.

Šli jsme dlouho, nebo spíš hopsali po kamenité stezce. Stezka byla uzoučká a ti co měli na podporu chodící hůlky, píchali všechny kolem sebe do bot. Můj partner začal psychicky strádat a poskakoval po své vlastní stezce s velkými kameny jako otrlá kozel. Takhle jsme dohopsali k ledovci. Opravdu tam byl a líně se tam vyvaloval a čekal kdo do něj dneska spadne. Průvodci už chystali dlouhá lana a tvořili skupiny kdo s kým půjde. Když se podívali na mě a uviděli moji rudou tvář, pot a dech jako lokomotiva po hopsavém výstupu, přiřadili mě do skupiny, která tvořila téměř samé muže. Asi proto ať mě můžou kluci tahat. Vubec jsem neprotestovala. Zavládlo napětí a nikdo moc nemluvil. Vyrazili jsme k vrcholu. Pěkně za sebou a spoutáni lanem. Asi v polovině ledovce začalo sněžit a rozpoutala se sněhová bouře. Viditelnost nulová. Vítr svištěl kolem uši a sníh mrazil do tváře. Najednou se ve sněhu začali objevovat černé kameny. Byli jsme na druhé straně ledovce. Zároveň pominula i bouře. Všechno se kolem nás zklidnilo a my se začali odvazovat z lan. Napětí opadlo a vesele úsměvy okouzlili sněhem ošlehané tváře. Už jenom kousek a budeme na vrcholu. Byli jsme všichni unavení, ale natěšeně zdolávali poslední kousky hory. Objevila se před námi malá chatička a vzrušení vystřídalo únavu. Všichni hluboce vydechovali již tak řídký vzduch, popadali dech nebo se snažili alespoň trošku dýchat normálně. Můj partner si to převzal po svém a ubalil si cigaretu. Slastně si ji zapálil a užíval vrchol Norska. Nechápavě jsme na něho zírali a přemýšleli, jak že je to vlastně s tím kouřením a zdravím. Chatka byla plná svačících turistů. Aby jsme došli až na úplný vrchol, museli jsme vylézt ještě kousek nad chatku. Tam byla vlajka a nějaký velký kompas. Tam byl vrchol. Zdolali jsme s pomoci audi a vlastních sil 2469m nad mořem. Výhled pražádný. Zbytky bouře zahalily a schovaly všechno kolem nás. Zbyl jen ten pocit, že jsme tady. Když ten pocit vystřídal chlad, rozhodli jsme se jít teda zase dolů. Došli jsme až k ledovci. Obloha se mezitím roztáhla, vysvitlo opět sluníčko a my čekali až přijdou ostatní s lanama ať můžeme sejít dolů. Čekali jsme a čekali, ale ostatním se asi dolů hned tak nechtělo. Už i ostatní skupiny začali nervóznět a nějací holandané se rozhodli na vlastní pěst přejít ledovec. Byla dobrá viditelnost a my čekali až se někdo propadne. Přešli úplně hladce. Ledovec začalo přecházet více lidí. Další skupina byli němci a pak už i noři. Tak jsme se vydali taky. Za celý den tama přešlo tolik turistů, že cesta byla vyšlapaná, jakoby tama prošlo stádo slonů a vítr a bouře odvala čerstvý sníh. Bezpečně jsme dorazili na druhou stranu a vydali se dolů. Našla jsem veliký černý kámen, který se krásné leskl. Měl tak 8 kg. Zkoušela jsem ho nacpat příteli do batohu, že si dám kámen na skalku, ale byla jsem zpozorována a kámen musel zůstat nahoře. A pak se obloha krásné roztáhla, mraky se rozplynuly a my konečně uviděli tu krásu hor kolem nás. Od špičatých vrcholků po boubelaté ledovce. Jakoby byly kolem nas jen hory a žádná civilizace. Rozbalili jsme svačinu, nalili kafe a usadili se mezi černé kamení. Bylo nám skvěle. Po cestě dolů jsem dostala žízeň a jezero pod ledovcem se křišťálové lesklo. S chutí jsem si nabrala ledovou vodu do dlaní a napila se. "Tak tohle bych nedělal" upozorňoval mě přítel. "Ta voda je z ledovce co je 6.000let starý!" Za tři dny mi jeho teorii žaludek potvrdil. Tahle hora se nám vryla do paměti a já na ní velmi intenzívně ještě týden poté na wc vzpomínala. Už nikdy nebudu pít vodu z ledovce. Pokaždé se mi vybavila nějaká část výletu a usnadnila mé utrpění. A to jsem tehdy nevěděla, že se nám tahle hora stane osudnou, a že se přímo pod ní za nějaký čas nastěhujem. Také na ní postavili klima - park, který jsem nedávno opět navštívila a zjistila pár zajímavých věci kolem horské chaty Juvashytta. Už se moc těším až Vám o tom napíšu v dalším článku....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama