Červenec 2015

Prace v Norsku

19. července 2015 v 21:25 | Lucie Kucharova
Norsko se nam zalibilo, nemeli jsme zadne zavazky v cesku, tak jsme se rozhodli najit si praci a zustat trosku dele v teto zemi. Rozhodli jsme se najit si praci nekde na nejake farme, vzdyt jsme prece slyseli, ze se tady sbiraji jahody nebo co, tak proc ne. Takze dalsi smer bylo mesto Hamar, kde je dost tepla na tyto plody a farmami se to tady jen hemzi. Nevim jak jsme jeli a kam presne, ale najednou jsme stali na parkovisti mezi poli a rozhlizeli se po kraji. Jak se vlastne pozna takova farma? Podle ceho? Vsechno drevene, natrene stejnou barvou a nesel videt temer zadny rozdil mezi domem a stodolou. A prisel dalsi problem.To jako mame jit ode dverim ke dverim a ptat se na praci? Tahle myslenka se nam vubec nelibila. Bylo to jako zaklepat, udelat psi oci a zeptat se "chcete me"? Musim pripomenout, ze v roce 2004 se internet v telefonu a 4D vubec nepouzivalo. Takze nebylo co a jak guglovat. Euforie jit pracovat byla ta tam. Dnes vim, ze jsme dobre udelali, protoze norove jako ostatni lide tady opravdu nemaji moc v lasce necekane navstevy, specialne z cizich zemi, co mluvi sice anglicky, ale buhvi odkud prisly. A cesko, to je tam co to hrozne Polsko u ruskych hranic? Ne ne ne...

Meli jsme adresu a kontakt na cechacka z jizni moravy, co se prizenil na norskou biodynamickou farmu. Nechteli jsme ho otravovat, ale prece jenom jsme mu zavolali, jestli by nam neporadil, kde zacit. " Jo prijedte, jsem doma. Zahnete za brizkama doleva, cesta vas dovede az k nam na farmu" nam popsal cestu. Takze zadna jina navigace, ulice, cislo popisne...Za brizkama doleva. Zvlastni je, ze maloktery dum a farma jsou oznaceny cislem, jmena ulic temer neexistuji, ale za brizkama byla opravdu cesticka. Farma byla jako z pohadky. Dostali jsme vysvetleni, ze farmarsky domek je natren vetsinou na bilo a staje, stodoly a spizirny jsou cervene s tema bilima okenicema. Zadne odrbane, rozviklane a odporne staveni pro zvirata hrozici spadnuti jako jsme znali z ceska. Vsechno krasne a upravene. Staje vonely zviraty, pole kolem se zelenala a koncila v nadhernem jezeru s ostrovem. Na farme meli kravy, kozy, ovce, vcely, pestovali zeleninu a obili. Vsechno bio nebo ekologicke. Krasa a vlidnost nas privitala. Byli jsme nadseni a s radosti nasemu farmari pomohli. Vecer jsme sli k jezeru a ulovili nadhernou stiku. Udelali ohen, rybu upekli, otevreli k ni vino a pustili se do klaboseni. Prisla i farmarka, norka, tak jsme mluvili anglicky. Byl to moc pekny vecer. Farmarka byla tehotna a cekala sve druhe dite. Byli na celou farmu sami. Tak se najednou stal ten zazrak. Mozna proto, ze jsem mela narozeniny. Farmari nam na konci vecirku rekli, at uz nikam nejezdime a at zustaneme u nich jako praktikanti. Dostaneme ubytovani a jidlo zdarma a k tomu nejake to kapesne. Bylo to necekane, snadne a krasne. Zustali jsme.

Postupem casu jsme navstivili vice ekologickych farem a jedna byla krasnejsi nez druha. Jsem vyucena
chemicka - farmaceutka a o farmereni jsem nemela ani paru. Proto jsem se prihlasila na par kurzu. Behem kratke doby jsem nejenom poznala mnoho uzasnych lidi co miluji sve farmy a tuto praci, ale co maji obrovsky respekt k nasi matce zemi a prirode. Naucila jsem VIDET zvirata a dokazat s nimi komunikovat a pracovat s nimi bez zbytecneho nasili. Naucila jsem se dojit a delat syry, strihat ovce, poznala tajemstvi vcel a jedla tu nejsladsi zeleninu na svete. Kapesne bylo opravdu male, ale zkusenosti bohate a k nezaplaceni.

Farmy plne polskych pracovniku sbirajicich jahody a maliny jsme nikdy nenavstivili. Pry je to i velmi tezke se tam dostat, polske pracovni mafie si tyto farmy dobre hlidaji. Ale tim, ze jsem si udelala sve kurzy a mela doporuceni, se mi otevrela brana na ceste za praci. Norsko je stale jeste poseto malymi farmami a norove jsou velmi hrdi na sve vlastni produkty. Kazdy syr a okurek vyrobeny a vypestovany v norsku ma na obalu norskou vlajecku. Malokdy je v obchodu produkt z jine zeme. Zvirata a zelenina je vsude. Ja mam radeji ty zvirata a kazde leto hledaji farmari pomoc v horach na letnich pastvinach se zviraty, hlidat ovce nebo dojit kravy. Pomoc ve stajich je pro farmare, co se musi o zvirata starat kazdy den vysvobozenim. Syrarny pribiraji syrare. Bylinkove farmy potrebuji sve produkty namichat, zabalit a pomoc s prodejem a objednavkama.

Po nejake dobe ale muj pritel zjistil, ze tahle prace ho zrovna nejak nebavi, a ja ho vzdy ze staje vyhanela, protoze to co on delal se zviraty se jen tak hned nevidi. Zvirata dodnes nechape. Zkusil tedy praci na poli. A tak jednou pri pleveleni mrkvoveho pole zahodil motyku, opravil farmarovi stodolu a postavil mu novy sklad bylin. Stavarinou se zivil i v cesku a posledni jeho dva projekty byly drevene roubenky. V mestecku ve kterem jsme zili byla jedna presne takova firma, co stavi a restauruje sruby. Poslala jsem ho tam, at se jde na praci zeptat. Prijali ho ihned, protoze uz o nem vedeli. Vedeli, co postavil a udelal na te nasi farme a to jim stacilo. Je to vyborna firma, co mimo jine postavila na Islandu novy kostel a zrovna opravuje chatu v horach norske kralovske rodine.

Ja praci na farme milovala jako i vsechny moje zvirata a sverence. Ale byla to i drina. A taky uz jsme i chteli mit nejaky domek a kuchyn a koupelku sami pro sebe a ne pro stale nove a nove praktikanty z ruznych zemi. Zjistili jsme, ze je zde velmi jednoduche pronajmout domek nebo byt v podnajmu. Chteli jsme domek. Sami pro sebe. S peknym vyhledem a kousek dal za mestem. A "abrakadabra", uz jsme se stehovali. Bylo to stesti, nebo osud?

A jedeme dal. Libi se nam tady, pritel je velmi spokojeny a do prace se TESI. Ted je tedy rada na me. Odprostit se od kapesneho, naucit se norsky at rozumim o cem si lide v obchode vypraveji. Mestecko ma 2 hotely, 2 campingy a jednu malou restauraci. Poslala jsem par emailu a samozrejme jak je tady v norksu zvykem, nedostala zadnou odpoved. Zvedla jsem tedy telefon a zavolala do te male restaurace. Domluvila jsem si schuzku na druhy den. Byl to rodinny podnik a rodina sedela pred otevrenim u velkeho stolu u okna a pripravovala se na otevreni velkymi hrnky kavy. Vesele me privitali, predstavili se mi a sef mi donesl stejne velky hrnek kavy a jestli pry nemam hlad. Ze mi jako klidne neco uvari. Klabosili jsme o pocasi, o Praze o jidle a sefova byla zvedava na ceske vino. Byl to prijemny kavovy dychanek, ze jsem zapomela, proc jsem tam vubec prisla. Pri louceni jsem se otocila ve dverich, jestli bych teda mohla dostat u nich tu praci ? "No samozrejme, zacit muzes az se ti bude chtit, ale urcite prijd brzy". Tahle rodina mi ukazala, co znamena byt rodina. Naucila me stat na vlastnich nohou, naucila me norsky a v nasi male kavarnicce jsem pomalu poznavala zdejsi mile obyvatele. Ledy se prolomily a cim dal vic lidi na me mavalo a zdravilo me, jako bych tam byla odjakziva. Sefova se me zeptala, jestli bych nesla naklonovat a sef prohlasil, ze jsem "jako brambor, ten se pry taky hodi ke vsemu". Delala jsem v kychyni, u kasy, servirku, doplnovala disky s jidlem. V zime kdyz nebyly turisti a trochu mrtva sezona, jsem obcas zakaznika privitala u kasy ( zakaznik si temer vzdy napred objedna a zaplati a pak teprve si najde misto a posadi se) a sla mu do kuchyne udelat jidlo, donesla jsem mu ho, pak jsem po nem uklidila a nadobi umyla. Po dalsich trech letech jsem si predstavovala, ze tuhle praci budu delat do duchodu. Ta predstava me velmi vydesila.

Kazda mala vesnice ma jednu genialni vec pro stare lidi a duchodce. Nemocnice jsou jen pro nemocne a je jich malo. Proto jsou vsude "domovy nemocnych" Je to veliky zdravotni komplex budov a v jeho centru je vetsinou obvodni lekar, fysioterapeut, zubar a ambulance. Stari lide, co maji zdravotni problemy a potrebuji trochu pomoci mohou dostat maly byt. Bud uz vybaveny, nebo si ho mohou sami vybavit jak chteji. Podle potreby se pak o ne stara parta zdravotnich sester a zdravotnici. Tito lide potrebuji predevsim zdravotni kontroly, ale take pomoc s pripravou a nakupem jidla, nebo jen odvezt do mesta, na vylet, navstivit stare pratele, posekat travnik, nanosit drevo. Nebo jen spolecnost. Dalsi neuveritelne moznosti sehnat v norsku praci. Ja svou dedukci vytusila, ze budu muset napred poznat zvyky techto lidi. Kdyz jsem se sla do kancelare zeptat, jestli by pro me nebyla nejaka takova prace, dostala jsem odpoved, ze ano, zcela uricite ano. Ale protoze jsem preci jenom cizinka, budou radeji, kdyz budu pracovat v te hlavni casti. Maji tady zkusenosti s cizinkama, ktere se dost dobre nedokazali domluvit s norskyma duchodcema a vznikaly nedorozumneni a hloupe chyby. Bez protestu jsem praci prijala. Dostala jsem tri mesicni kurs a skvelou kolegyni, ktera mi vysvetlila, co prace obnasi. V hlavni budove jsou dlouhe chodby jako v nemocnici se spoustou pokoju. V kazdem pokoji je zachod, koupelna a maly pokojicek. V kazdem pokoji je jeden pacient a pokoj si muze upravit sam jak chce. Doporucuje se vybavit si pokoj tim, co ma nejvic rad a co mu bude pripominat domov, aby byl pobyt u nas co nejpohodlnejsi. Pacienti jsou vetsinou starouskove co jsou po operaci a potrebuji nejakou dobu na zotavenou, nebo ti, co uz nejsou schopni se sami o sebe postarat a dostanou "trvaly pobyt" dokud si je andele nevezmou k sobe. Dalsi soucasti komplexu je uzavrene oddeleni se stareckou demenci a par domu s byty pro postizene. Je to dohromady obrovsky komplex ve kterem je zamestnana tretina obyvatel naseho mestecka. Samozrejme k nemu patri i kuchyne plna usmevavych kucharek, ktera se stara o blaho zaludku.

Praci jsem si velmi oblibila. Kazdy den chodim z prace domu s pocitem, ze jsem dneska zase nekomu pomohla, potesila a zpestrila zivot. Stres do nasi prace nepatri, protoze vsichni vi, ze stresem se lecit neda. Tak me ta prace nadchla, ze jsem se pustila do studia na zdravotnika a mam za sebou teoreticke zkousky. S plnym vzdelanim pak muzu najit praci ve kterekoliv popsane skupine, nemocnicich a lecebnach. Jsem rada, ze umim norsky, protoze jazyk je velmi dulezity pri praci s lidmi. Ano, tuhle praci dokazu delat dlouho. Naplnuje me a uci respekt k zivotu. A navic jsem i trosku na sebe hrda, ze jsem jedina cizinka v celem komplexu, ktera ma velkou zodpovednost a je na stejne urovni jako ostatni kolegyne.

Dovoluji si tedy smele rici, ze se znalosti minimalne anglickeho jazyka, snahou porozumet teto zemi a obyvatelum jsou moznosti k praci a k zivotu temer neomezene.

Norske leto = zelena zima

13. července 2015 v 23:35 | Lucie Kucharova
Byla polovina kvetna a na mojem dvorku v horach se ve stinnych rozich za stodolou valela prachsprosta kupka snehu, pozustatek zimy, a ne a ne roztat. K memu zdeseni se obloha zatahla, teplota spadla o 10 stupnu dolu a zacalo snezit. Vsechno to hned roztalo, ale sen to rozhodne nebyl. Ptala jsem se zdejsich obyvatelu, jake je zde tedy rocni obdobi? Jsem zvykla na klasicke jaro, leto, podzim a zimu. Snih v kvetnu moc neznam. Mile mi vysvetlili, ze tady ve strednim Norsku znaji vlastne jen dve rocni obdobi. Bila zima, ktera je asi tak od listopadu do kvetna a zelena zima. Ta je tedy ted, od kvetna do listopadu. Jsem rada, ze to vim a neocekavam zadne zazraky, ikdyz se porad mele dokola neco o oteplovani planety. Loni bylo leto krasne. Seda obloha se casto roztahla a vykouklo nelitostne horske slunce. Bila kuze noru podezrele zrudla a vsude chodilo spoustu pripalenych rajcat nadavajicich na leto. Bazeny nikdo moc nema, proto kdyz mi mama dovezla pro dite bazen s nafukovaci klouzackou, palmou a vodotryskem, chodila se v teto nejbohatsi zemi sveta na nej divat a koupat se v nem cela nase osada. Zelena zima je celkem velmi narocna na obleceni. Z meho satniku vlnene spodni pradlo nikdy nemizi. Kdyz jedeme na letni vylet, musim si sbalit plavky, kratasy, tricko, spodky, vlnene ponozky a teplou, nepromokavou bundu. Neda se nic predvidat a na nic spolehat. Jeden den se koupeme a na druhy den ani teply svetr nestaci. Trvalo mi asi 7 let nez jsem to pochopila. Letni pruhledne saticky mi vydrzi krasne mnoho let. Jednou tak koncem cervence bylo krasne a teplo, modra obloha, den jako stvoreny na vylet. Sedli jsme do auta, ze si na nejake hore vypijem kavicku. Nasli jsme krasny kopec. Byli jsme asi dost vysoko, protoze smrky a borovice vystridaly zaksle brizky a jalovce, vsude dozravaly boruvky a brusinky, mechy a lisejniky vytvarely mekky a nadherny koberec, po kterem se jsme se malem bali slapat. Usli jsme dost velky kus a nasli krasne mistecko s vyhledem do udoli. Dali si kavicku a v tom vonavem mechu usli jako spalci. Probudila me bolest zmrzleho tela. Mela jsem jen kratasky a tricko a behem pulhodinky se zmenilo pocasi. Obloha se zatahla, zvedl se sileny ledovy vitr a zaclo prset. K autu jsme bezeli, ale nezahral me ani beh. Po 20ti minutach mi zacaly modrat rty. Po 30 ti minutach jsem se chtela vzdat, nebo volat zachranare. Pritel byl nastesti silnejsi nez ja a v objeti a zaklesli jeden do druheho jsme doleteli k autu. K totalnimu prochlanuti moc nechybelo. Dalsi vyslap na druhou nejvyssi horu v okoli. Opet se asi v polovine vyletu zatahla obloha a zacalo silene snezit. Neslo videt na metr pred sebe. Meli jsme tentokrat dobre obleceni a velkou svacinu, ale problem byl v tom, ze jsme na tom svahu nejak ztratili orientaci a najednou jsme si vubec, ale vubec nebyli jisti, jestli jdeme vlastne nahoru, nebo dolu, doprava nebo doleva. Vedeli jsme, ze jsou kolem nas strmme skaly a neodvazovali jsme se pokracovat. Jen jsme tam tak stali, tise snezilo, my mlceli a premysleli jak z tohodle ven. Signal na telefonu zadny. Dlouhe minuty ticha. Ale hory se slitovaly, prestalo snezit a my bez reci a dalsi domluvy vsichni zamirily svorne a vesele zpatky dolu. Takze kdykoliv, v kteroukoliv rocni dobu taham s sebou veliky batoh plny cokolady, tepleho obleceni a kompas. Skoda, ze o tom nevi turiste, kteri se sem vypravi na dovolenou primo z "bezpecnych" velkomest. Nemuseli by je pak mistni horalove a helikoptery svazet dolu tuhe a modre. My meli stesti. Krasna drsna krajina si casto vybira sve dane. Dobra vybava a hlaseni kam ze to jdu mi vylety usnadnuji a delaji z drsneho klima cim dal mensi problem. Uz jsem si i zvykla opalovat se "uprostred leta" ve vlnenych ponozkach a mit po ruce teplou deku. Preji vsem hezke leto.

Jaké je moje norské království?

13. července 2015 v 14:35 | Lucie Kucharova
Ziji v Norsku a kdyz se me nekdo ze zdejsich obyvatel zepta, odkud jsem, odpovidam jiz s klidnym svedomim, ze pochazim z jine planety. Jiz od prvniho okamziku zjistuji velike rozdily ve vsem co potkavam. Nejsem sice zas tak daleko od sveho rodneho doupete, ale je az neuveritelne jak je zde vsechno jine.
Prvni veliky rozdil, ktery je patrny pri temer prvnim kroku na pevninu, je architektura. Vsechno je tady drevene. Kdyz jsem z trajektu uvidela prvni cervenou chatku s bile natrenyma okennima ramama a dvermi, zasazenou ve skale a obklopenou mechem a lisejnikem, hned jsem ji jako spravny turista vyfotila. Udelala jsem snimek i dalsiho cerveneho domu a dalsiho a dalsiho.... a pri pate fotce uz me to prestalo bavit. Po ceste smerem na Oslo uz jsem si jen vsimala domku, ktere jsou nekdy modre, zlute nebo krasne bile. Zastavili jsme v nejakem malem meste na odpocinek a rozhodli se sehnat neco k jidlu. K memu prekvapeni bylo i cele mestecko ze dreva. Supermarket, restaurace, benzinova stanice, obchudky, hotel, kostel a k memu totalnimu uzasu i drevena banka!!! Okamzite mi hlavou probleskl napad, ze oddelam jednu desku a budu milioar.
Kdyz uz jsem si zvykla na drevenou krasu kolem sebe, zacala me prekvapovat voda. Voda je tady vsude. Jezera, potucky, more, siroke reky vlevajici se do jezer a malinke rozkosne ricky. A vsechny krasne a ciste. Nektere zbarvene do cervena podle horniny, nejsem geolog, ale asi je tady hodne zeleza. Ja vodu miluji. Uklidnuje me a rada se ni divam a jeste radeji v ni plavu. Teplota vody se ovsem blizi k bodu mrazu. A cim dal vic jsme jeli na sever a zacali se zvedat kopce a hory, pribyvaly i nadherne vodopady. Vedela jsem z prirucky pro turisty o vodopadu, kteremu se rika 7 sester. Vypada to, ze tyhle sestry pochazeji z obrovske rodiny, protoze vodopadu je kolem opravdu mnoho. Behem par hodin jsme projeli udolim, kde jsme napocitali 37 vodopadu. Krasne sumi a splouchaji a pleskaji o kameny a dodavaji osvezujici naladu jinak drsne severske krajiny. Jsem velmi hrda na siroky a divoky vodopad valici se stredem mestecka, ve kterem bydlim. Je nezastavitelny a pokazde, kdyz jdu po moste nad nim, tak se mi vzdy uzasem pootevrou usta. Mame dve sousedni vesnicky a vzdy se navzajem trosku skadlime. Ti jedni se pysni dvema kruhovyma objezdama, druzi jsou hrdi na sobestacnost a muzeum traktoru. No a my mame jeden kruhovy objezd a v centru vodopad. Kamaradka z vedlejsi osady chodi casto se psem ke svemu vodopadu. Do minuleho mesice jsem ji ho tise zavidela. Ted jsem si konecne nasla svuj vodopad, temer za humny. Skoro nikdo o nem nevi a je jako z nejakeho romantickeho filmu. Je muj. Rada jezdim na vylety a nektere vodopady znam velmi duverne, ale ten muj je ze vsech nejhezci.
Nekde v nejakem pruvodci jsem cetla, ze 96% naseho okresu tvori hory. Myslim, ze to opravdu souhlasi, ikdyz nad tim nikdy moc nepremyslim. Ziji tady jiz nejakou dobu a zvykla jsem si na ne. Ale nektere vrcholy mi stale berou dech. Jsou tak ohromujici a tak blizko, ze se musim kontrolavat a dychat pravidelne. Obrovske kamenne komplexy se majestatne rozvaluji vsude kam se podivam a pomalu, pomaloucku klesaji ke fjordum az mizi nekde v mori. Ted muzu vydechnout. Diky horam nemeli kdysi lide moznost se navstevovat a cestovat. Dneska jsou hory provrtane tunelema a projizdime jima jako na pouti. Kdyz se mistnich zeptam, co budou delat o vikendu, odpovi, ze jdou do hor. Hory jsou nase vsechno. Mame na nich v lete pasouci se dobytek, co byl vyhnam z utulnych staji , aby mohli farmari udelat seno a silaz na zimu z udolnich pastvin. Mame tady chaty k odpocinku. Mame tady vyslapane stezky v mechu vedouci z jedne nadhery do druhe. Mame velike stada sobu, prohanejicich se po permafrostu. Modre mohutne ledovce lakaji a pritahuji mnohe turisty a hlavne uz vim, proc se vsem tady tak libi. Jde totiz o ten pocit. Kdyz clovek vyjede nahoru a zacne normalne dychat, vyleze na nejaky vrskek a podiva se dolu kolem sebe, tak zjisti, ze vsechny problemy nechal dole v udoli. Proto kdyz potrebuji vyresit nejaky problem, nebo si od problemu odpocinout, jedu do hor.
No a jaci jsou potomci vikingu? Nekteri je maji stale v krvi. Nekterych se dodnes bojim, ikdyz jsou to ti nejmilejsi a nejroztomilejsi lide jake jsem kdy potkala. Vsichni pusobi velmi chladne, zadne objimaji, pusinkovani a pozivani na obed jako u jiznich narodu. Ale ukazi vam, co je to respekt k lidem. Vzdy radi a ochotne pomuzou s cimkoliv. Miluji pomahat ostatnim. Maji to v sobe. Drsne podminky jim nelitostne nedavaji na vybranou. Nikdo nikdy nevi, kdy bude potrebovat pomoct. Nesnasi stres a rychlost. Vsechno se resi pomalu a v klidu. Dobry pracovni den je, kdyz si v klidu sni svacinu a poklabosi s kolegy. Povolena rychlost v aute je vetsinou 80 km/h a nelitosne fotobunky vyfoti kazdeho, kdo se opovazi jet rychleji. Jakekoliv vyrizovani, lekarske vysetreni, objednavky...vsechno trva dlouho. Nema vubec cenu se vztekat a rozcilovat. S tim nikdo nehne. Ale zaroven jsem vzdy nakonec vse potrebne vyresila. A zatimco cekam a snazim se delat vse pomalu, mam moznost poznat nory blize a dostat se pod tu tuhou severskou slupku. A nejednou jsou prede mnou krasni a slicni elfove s mekkym ocima, rozpustili vikingove, neposlusni trolove a tajuplni skritkove. Pripadam si jako v Tolkienovem svete. A pokud me pri pozdravu obejmou, pak je to opravdove objeti plne lasky, sily a nadeje.
Tolik dobra a krasy je kolem me kazdy den. Tady se citim v bezpeci. Tady jsem nasla domov. Ani jednou jsem nepomyslela na navrat do sve rodne vlasti. Je tady krasne, ikdyz je venku skarede. A jak rikaji norove, my nemame zimu a chladno, to jenom vy nemate dobre obleceni. A take maji teple pohlazeni na dusi a vrele srdce. Chtela bych se vsechno od nich naucit a predat dal ostatnim, protoze mnozi uz davno zapomneli, jake je to byt vlastne clovekem.
Kde to tedy vlastne jsem? Je to snad Raj? Ne. Raj ne. Ten neni nikde. Je to jenom moje male norske kralovstvi.