Cesta vikingských bohů

18. června 2017 v 22:48 | Lucie Kucharova

Říká se, že když je člověk v průseru, má Bůh šanci. Všichni víme, jaké to je být úplně sám a na dně. Potom je lehké podlehnout víře a prosit něco neviditelného o pomoc. Já jsem vyrůstala v prostředí, kde domem burácela slova, že Bůh je krvežíznivá bestie, takže vím, kdo teda ten bůh je, ale jak v něho věřit jsem se nikdy nenaučila. Ale pokušení setrvalo, na dně jsem a bývám často, takže když jsem jednou otevřela knihu Staré řecké báje a pověsti, nedokázala jsem se od té knihy a rozverných řeckých bohů odtrhnout. A když jsem po nějakém čase objevila krásu egyptské starodávné civilizace a egyptských bohů, nabyla jsem dojmu, že bohové jsou všude kolem nás a hlavně v nás samých.
A pak jsem zničeho nic spadla v tom mém norském království až na úplné dno. Úplně sama v naprosté temnotě jsem se děsila každého cinknutí mobilu, že přibyla nějaká další děsivá zpráva. To co jsem si pracně vybudovala viselo na tenkém vlásku a nad černou propastí. Všechno dobré zmizelo a zbyl jen strach, panika, bušení srdce a bezesné noci. A uprostřed těch nocí, kdy člověk bloudí spícím domem se objevili moji bohové, ale byli jiní. Měli dlouhé žluté vlasy spletené do copánků, na hlavě helmy s rohama a smrděli medovinou. Neustále se hádali a hašteřily a soupeřili s obrama nebo trolama....A kdo byli ti bohové?
Ten hlavní Bůh na mě pokřikoval, že každý problém se vždycky vyřeší sám a zíral přitom na useknutou hlavu, která ležela na zemi a hlídala studnu s pramenem moudrosti. Jmenoval se Odin a stálo ho to vlastní oko, aby se mohl z té studni napít a jeho kamaráda Mimiho, nebo spíš už jen jeho hlavu ta moudrost stála celé tělo, takže jsem se rozhodla je nějak moc nenásledovat, své tělo mám raději v celku. Než jsem se stačila otočit, prosvištělo kolem mě kladivo Mjolner. Nachystané nadávky jsem spolka při pohledu na ohromného hromotluka v ocelových rukavicích. Prý "sorry" říkal. "Mám trénink." Házel si se svým kladivem, které nikdy neminulo cíl a ještě se vždy vrátilo zpátky majiteli, takže jsem pochopila, že kdyby mě chtěl zabít, už by bylo po mě. Kladivo se krásně zmenšovalo a zvětšovalo tak jak si majitel přál. Zdvořile jsem se zeptala, kde se dá takové kladivo pořídit a zdá se s ním dají vyřešit problémy. Hromotluk se jmenoval Thor a s plivnutím odpověděl, že ho dostal od Lokiho. Loki byl mazaný bůh a vysmíval se trpaslíkům, že nedokážou nic pořádného. A trpaslíci se naštvali a vytvořili 3 věci. Zlatého kance, který když běží po nebi tak září tak, že na zemi nenastane noc, a proto není v létě v Norsku tma. Zlatý prsten který každou devátou noc stvořil další zlaté prsteny a ten dostal Odin a Thorovo kladivo. Problémy prý řeší krásně, zabil prý už hodně obrů a jestli chci, můžu s ním i orat. Ne děkuji, zkusím to bez kladiva. Thor byl možná trošku zklamán, když jsem odcházela a zahulákal: Hej, Odine, nepůjdeš dnes se mnou prohnat do Jotunheimenu nějakou pěknou obryni? "
Šla jsem dál a došla ke kamenné síni. Z kamenných jelenů před branou tekla medovina. "Vallhala" stálo na dveřích. "Tam nechoď, tam se pořád bojuje" varoval mě dívčí hlas. Do Vallhaly se vracejí mrtvé duše bojovníků. Kolem mě prošla Idunn a táhla za sebou truhlici plnou jablek. Nabídla jsem ji pomoc a donesli jsme spolu truhlu s jabkama do hodovní síně. "Chceš jablko? Zeptala se Idunn. Ty jsou proti stárnutí. My je tady jíme, aby jsme byli pořád mladí. Už jsem jednou málem o ně přišla díky Lokimu, ale naštěstí jsem i s jablkama byla zachráněna." Být pořád mladá byla zajímavá myšlenka, ale pomohlo by mi to z mého dna nahoru? Možná bych byla mladá a depresivní až do smrti. Z mých hlubokých myšlenek mě vyrušil lesk nádherného náhrdelníku, který na sobě měla nádherná dívka. Náhrdelník byl skvěle propracovaný, každý malý detail byl zdobený malinkatou kytičkou. Leskl se a zářil tak, že jsem si zapomněla vzít nabídnuté jablko. To jsem celá já, když vidím nějaký hezký šperk. I Idunn si všimla náhrdelníku a hned se Froji ptala, kde k němu přišla. Froja, bohyně lásky a krásy odpověděla, že ho viděla u čtyř trpaslíků, jak ho zrovna dokovali. Froja jim nabízela všechno možné, ale trpaslíci náhrdelník nechtěli vyměnit ani za nic. Froja však náhrdelník moc chtěla a nabídla, že jim dá úplně cokoliv co si budou ti škaredí a špinaví skřeti přát. Skřeti vycítili příležitost a prohlásili, že když Froja s každým z nih stráví jednu noc a oni si s ní budou moct dělat co budou chtít, dostane náhrdelník. Froja byla velmi známá mezi bohama, že její chtíč ji nikdy moc nedával spát a když už žádný bůh nemohl, šla si zařádit k obrům. Bohyně lásky a mateřství se tedy upejpala jen malinkou chvíli. Vždyť to jsou jen čtyři noci a pak bude náhrdelník navěky její. S otevřenými ústy jsme vyslechli Frojinu příhodu. A ta se zakousla do jablka a prohlásila, že je trochu unavená a musí si jít lehnout. Nasedla do svého vozíku ve kterém byli zapřáhnutí dva pořádní macatí kocouři a odjela do své nebeské postele. Jaké to asi je obcovat s trpaslíky? Určitě zajímavá zkušenost, ale trpaslíci by mi v mé situaci asi definitivně zničili život. Přemýšlela jsem, kde bych našla Lokiho, o kterém tady všichni tak vypráví. To musíš dolů, to bude vědět jeho dcera, bohyně podsvětí Hel. Podsvětí zní tajemně. Jdu do toho. Hel zrovna hrála runy s Balderem. Balder se s Hel vsadil, že když vyhraje, tak ho Hel pustí zpátky z podsvětí mezi bohy ke svému otci Odinovi. Jenže Hel je dcera proradného Lokiho a zlomyslné obryně a Hel umí krásné podvádět, takže všechny rundy vyhrála ona. Balder zuřivě opakuje, že je to Loki, co způsobil záměrně jeho smrt, když si hráli na Viléma Tela a že ho Hel musí pustit. Hel ztemní svou tvář a s výbuchem vzteku křičí na Baldera, že jeho osud zná a právě pro to, co Loki udělal synovi samotného vládce bohů Odina byl za to potrestán. Byl odchycen bohy a ti ho zavlekli do temné jeskyně. Tam přivedli jeho další dva syny, zrůdy zplozené Lokim a obryní, ohromného vlka a mořského hada. Vlk hada roztrhal přímo před Lokim a jeho střevama bohové Lokiho spoutali. Hadí hlavu pověsili nad Lokiho, aby mu jed z tlamy kapal na obličej. Lokiho manželka přinesla misku a snaží se kapající jed z hada zachytávat, ale pokaždé když misku musí vylít, kápne kapka na Lokiho a ten se tam svírá bolestí, že jeho tělo způsobuje na zemi zemětřesení. Nemám ráda, když vidím někoho trpět. Že bych alespoň jedno pouto přeřezala a pomohla mu alespoň od toho jedu? Loki si mě všimne a medovým hlasem mi začne nabízet bohatství, moc, být vládcem všeho čeho budu chtít, každý se mi bude prý klanět. Šílená představa! To je opravdu to poslední co potřebuji. A dobře jsem udělala, že jsem odmítla. Protože prý když se podaří Lokimu se osvobodit, nastane na zemi konec světa - Ragnarok a za to teda být zodpovědná nechci. To by jste mi asi neodpustili (chichi.)
Už mě to nebaví. Už mám všech těch rad a frmolů kolem bohů dost. Vracím se do svého ponurého světa. Nachystám batoh, čaj do termosky, pár plátků chleba ve křupce a sušeného masa, pár rajčat a vyrazím někam do hor. Napřed musím hustým lesem, který se postupně rozestupuje a objeví se ohromné skály a balvany, lišejníky a zakrslé břízky. Vydám se úzkou stezkou vyšlapanou losama. Stoupám víc a víc nahoru. Nehybná kamenná krása zaplavuje mé srdce a tělo teplem a chladný vítr mi hladí horké líce. Zasněžené buclaté vrcholky hor se líně vyvalují a stíny mraků na ně kreslí obrázky. Zelená údolí jsou tak maličká a působí velmi mile. Pleskot křišťálové padající vody a vítr doplňují mé pocity. Pocity, že tady na hoře jsem jen já a všechny mé problémy zůstali někde dole. Jen já, sama, ale už ne na úplném dně v temnotě. Sama mezi nebem a zemí. Najednou vím co mám dělat. Vím, že jestli chci s tou krásou splynout, musím si zachovat čisté srdce a mysl. Být trpělivá a nebojovat tam, kde není zapotřebí. Bojů a válek je už tak dost.


Po krásném výletě mě čeká realita. Musím na úřad vyřešit plnou moc a nějaké zbytečné dokumenty. Náš úřad se jmenuje MIDTGARD?!? Midtgard je přece jeden z devíti světů severské mytologie. Tento svět se nachází uprostřed, proto se mu někdy říká středozemí. Je osídlen lidmy a bohové za nimi chodí po mostě co se jmenuje Bifrost. Později ve školce v ten samý den mě poslali na výstavu ve zdejším kulturním domě, na kterém stojí velikými písmeny UTGARD. Opět název z mytologie, podle které je Utgard hrad daleko od ostatních světů v pohoří Jotunheimen, ve kterém žili obrové. Po cestě z Midtgardu do Utgardu míjím náš kostel, starý 800 let. Každá malá věžička našeho krásného dřevěného kostelíčka je zakončena hrůznou dračí hlavou s otevřenou tlamou. Drakové byli symbol vikingů, kteří své dračí hlavy řezali do lodí a do všeho co potřebovali ochránit tajemnou silou draků. Že by naši draci střežili boha? Ale jakého? Jsem pořád ještě ve snu, nebo je ten sen přítomnost? Myslím, že vzadu za Midtgardem je opravdu most. Je až neuvěřitelné, jak se pradávná mytologie neustále prolíná se součastností. Dneska je čtvrtek, a norsky se čtvrtek řekne thorsdag. Tento den byl pojmenovaný po samotném Thorovi. Každé jméno v týdnu je pojmenované po nějakém bohovi ze severské mytologie. Jsou norští bohové opravdu zapomenutí, nebo se je někdo snaží před námi ukrývat?


Vzdávám se, nemám ráda spekulace. Snažím se proplout se svym čistým srdcem. A najednou se hrozivá obloha roztáhla, vysvitla naděje a všechno zlé se obrátilo v dobré. Alespoň na chvíli. Čisté svědomí a čisté srdce mě zachránilo. Ale už vím, že rozhašteřených bohů je až moc, zlomyslnot a hloupost světu vládne. Ale možná ta moje divná duše, která jakoby nikam nepatřila, mě opět zachránila v tom mojem úžasném norském království.

 

Norské vánoce

20. prosince 2016 v 14:07 | Lucie Kucharova

Norské vánoce mám moc ráda a vůbec mi nedělá problémy přijmout norské vánoční tradice. Vánoce začínají
1. adventní nedělí. To už musí být umyté okna a na ně se dají trojůhelníkové svítící stojany, zavěsí vánoční svítící hvězdy a komety. Na stolech jsou adventní svícny se čtyřma svíčkama. A když přijde temný večer, celé norsko se rozzáří teplým adventním světlem. Z kostela vyrazí po mši městem průvod s hořícíma pochodněma. Sníh křupe pod nohama lidem nesoucí pochodně, průvod jde pomalu a nikdo nemluví nahlas. Dojde se na naše náměstí, kde čeká tmavý vánoční strom. U něho děti zazpívají vánoční písně a adventní píseň. A pak se rožne i vánoční stromeček a norská tradice je si kolem něho zatancovat. Všichni se chytnou za ruce a tancuje se kolem stromečku a zazpívá se písnička o tom, co všechno se chystáme na vánoce udělat. Tradice světel je velmi důležitá, protože všichni ví, že již brzy nastane nejtemnější měsíc v roce a světlo u nás bude jen 6 hodin denně. Pak si doma všichni zapálí 1. adventní svíci. I o tom je píseň a jedna báseň. Já mám raději tu báseň, protože nejsem nějak moc nábožensky založená.Básnička je o tom, že každá svíce něco znamená. První se zapaluje pro radost, druhá pro něco po čem toužíme, třetí nám dává naději a ta čtvrtá je za mír na naší malé zemi. A nakonec musíme všechny svíčky nechat dohořet, aby se nám to všechno splnilo. Z požárních důvodů lidé zhasínají svíčky ještě než dohoří a pak to nefunguje. Hlavně s tím mírem máme stále velké problémy. Advent je malinká předehra před vánocema a ty začínají 1. prosince podle vánočního kalendáře. Ten je velmi populární. Někdo dává do kalendáře sladkosti pro děti, ve školce mají malý žebřík s čísly a malý vánoční skřítek každý den vyleze o kousek výš.Na poslednim stupínku je malý dáreček. V televizi začíná 24. dílný seriál o vánocích s vánočními skřítky a je dovoleno jíst vánoční jídlo. Mnoho mých známých říká, že tenhle čas je z vánoc nejkrásnější a já si to myslím také. Štědrý den je jen vyvrcholení nádherných vánočních příprav.
K norským vánocům patří beze sporu vánoční skřítci. Říká se jim "nisseni". Nikdo se neptá jestli opravdu jsou, nebo nejsou, nebo jestli je někdo viděl. Skřítci prostě v létě spí a v zimě se nastěhují k lidem na farmy a žijí v teplých stájích se zvířaty a pokud je nějaký farmář nemocný, tak mu pomáhají, když jim farmář nechá trochu mléka u dveří. Jsou to malé stvoření, mají červené čepice a kalhoty a vlněné svetry a staří nisseni mají husté bílé vousy. A ten nejstarší nissen pak rozváží na vánoce dárky se svým sobím spřežením, které má v horách a jeho vůdčí sob má červený nos a jmenuje se Rudolf. Pokud máte hodné děti, tak se může stát, že na štědrý večer u vás někdo zabouchá a najednou budete mít v obýváku skřeta s nožem u pasu a obrovským pytlem s dárky přes rameno. Někdy nemá nissen čas navštívit všechny děti, ale můžeme slyšet jeho rolničky a zahlédnout červenou čepici v dálce a pytel s dárky leží přede dveřmi. Žádný Ježíšek, žádný Santa Claus, je to skřítek. A jsme těmi skřítky tak posedlí, že se předháníme, kdo bude mít doma více skřítkových ozdob. Já si každý rok koupím jednoho, takže letos bude v mém domě 12 skřítků. Mám jednoho velkého s lampičkou venku u vchodu, skřítkovou holčičku na okně, loni jsem si koupila na pověšení skřítka co si ucpává nos, protože visí na záchodových dveřích. Od 1. prosince už se skřítkové objevují nejen v obchodech, ale i v lese. Byli jsme pozváni s mých malým klučinou na výlet do lesa skřítků. Bylo to 10. prosince a bylo nás asi 150 lidí co vzalo děti, batoh s buřtama a termoskama s kakaem a prvním vánočním cukrovím a vyrazily na malý výlet. Neušli jsme ani pár metrů, když děti uviděli v dáli v lese první červené skřítky. Ti se nás nejdřív trošku báli, ale pak pak se odvážili trošku blíž a někteří nám přeutíkali přes cestu. Viděli jsme i modré skřítky. Modři skřítkové žijí v horách a vaří z borůvek modrou vánoční oblohu a modrý čas. Ti nás sledovali jen z povzdálí. Došli jsem k místu v lese, kde už byli rozdělané ohně a děti si opekli buřty a dali malou svačinku. Seděli jsme na skalách a na kamenech a popíjeli kakao a čerstvou kávu uvařenou na ohni. Potom se děti shlukli a zazpívali písničku o skřítcích. Chvíli poté nás jeden skřítek navštívil a všechny děti od něho dostali malý balíček s čokoládou a sladkostmi. Skřítek nám popřál hezké vánoce a zmizel v lese.

Další velmi předvánoční den je 13. prosinec, den svaté Lucie. Ten den mám svátek i já, ale norové mé jméno neumí vyslovit. Nemají písmeno C, takže říkají, že dnes má svátek Svatá Lusía. Málokdo si mé jméno spojí s touto svatou bytostí, což mě nemile uráží, ale ti co mě znají se ptají kde že mám to světlo? Takže taky špatně. Ten den se peče speciální kynuté pečivo, všelijak zakroucené a ozdobené rozinkama. Do mouky se přidává trošku šafránu a pečivo má krásnou žlutou barvu. Říká se tomu lussekatter. No a školy a školky dělají průvody, kdy si děti oblečou bílé roucha a ozdobí hlavu třpytivou korunou a doprovází svatou Lucii, která jde první a má na hlavě velmi legrační korunu se čtyřma svíčkama. Průvod jde ulicema, navštěvuje domovy důchodců a pravděpodobně dnes i azylové domy. A opět se zpívá, a to písnička Santá Lucia.


Jak už jsem psala, od 1. prosince je dovoleno jíst vánoční jídlo a restaurace se předhánějí, kdo bude mít hezčí vánoční tabuli. Firmy pořádají vánoční večírky pro zaměstnance - juleburdy. Já byla včera. Přišla jsem trošku pozdě, ale i tak tam na mě čekala hromada jídla a příjemné poklábosení s kolegama. Mezi první nejpopulárnější vánoční jídlo bez kterého by nebyly vánoce, je dobře naložený a upečený bůček s křupavou kůrčičkou. K tomu se na talíř naloží masový karbenátek a bílé upečené párky. Brambor, červené zelí a hnědá omáčka s brusinkama a sušenýma švestkama završuje tento labužnický skvost. Někdo dává přednost rybě, ale ne jen tak ledajaké. Říká se tomu lutefisk a je to syrová ryba předem naložená v louhu, ano v louhu NaoH, posléze dobře umytá a upečená v troubě. Vypadá to jako ryba ze želatiny, nemá to nějak moc zvláštní chuť a servíruje se to s bramborem, hrachovou kaší a posypané slaninou. A třetí velmi tradiční jídlo jsou jehněčí žebírka uvařené v páře ve vysokém hrnci. Na tradičním vánočním stole se většinou nacházejí všechna tři jídla a aby toho náhodou nebylo málo, zajídá se to po domácku udělanou tlačenkou z vepřové hlavy, uzenou šunkou, vajíčky zdobené kaviárem, aspik s krevetami, hráškem a mrkví, rybí mozaikou, pečeným lososem a dva až tři druhy bramborového salátu. Jídlu a fantazii se na vánočním stole meze nekladou. Moji malou vánoční tradici je to všechno zajíst shnilou rybou. Myslím, že už jsem o téhle rybě psala. Je to shnilá ryba nakrájená na tenké plátky a zabalí se do tenounké placky s troškou másla a zakysanou smetanou. Je to delikatesa! Všechno to dobré jídlo se zapíjí domácím kvašeným pivem a po jídle se podává káva a dezert. Vánoční stůl se neobejde bez rýžové kaše s červenou ovocnou omáčkou. A k tomu se uždibuje karamelový pudink a různé ovocné pěny a samozřejmě vánoční cukroví. Cukroví není tak krásně nazdobené jako naše české, ale je dobré a má svůj šarm. Myslím, že norové upřednostňují pečení různých placek a tenounkých oplatků před cukrovím. Ale perníčky, ty musí mít každý. A bez perníkové chaloupky se žádné dítě neobejde. Já si potrpím na českou tradici zdobení perníčků a moje perníčky vždy vzbudí obdiv. Pochopitelně s komentářem, že je to škoda sníst.
Najezení a spokojení jedem do další vánoční akce, a to je oslava vánočního stromečku. Je to většinou v našem kulturním domě, strom stojí uprostřed místnosti, aby se kolem něho dalo tančit a křepčit. Děti jsou nadšené a přecpané cukrovím a podává se rýžová kaše a další cukroví aby toho cukru nebylo náhodou málo a většinou se zase objeví nějaký ten nissen, skřítek s dárky.
A ani doma se rozhodně neodpočívá. Naše dřevěné domy si přece také zaslouží vánoční údržbu a všechny místnosti, stěny a stropy se umývají voudou se speciálním "zeleným mýdlem" Je přísně zakázáno uklízet na poslední chvíli před štědrým dnem, takže se práce od 1. prosince rozdělí a každý den se udělá troška a s každým umytým a zeleným mýdlem provoněným pokojem přibyde i vánoční výzdoba. Vánoční ubrusy, svíčky, polštáře, závěsy, skřítci....někteří lidé jsou opravdoví ekstrémisti, ale proč ne, venku je zima a ponuro, tak proč si nevyzdobit dům.
Shon za vánočními dárky je úplně stejný jako v česku. Internetové obchody jedou naplno, ale i nákupní centra. Jen venkovní jarmarky nejsou moc populární, ale to asi díky nízkým teplotám. Jarmark u nás je jen jeden den a to jen pár hodin a koupit si tam může člověk jen tak možná cukroví upečené od dětí že základních škol, které si tak mají možnost přivydělat, ručně pletené oblečení a občas nějaký kovář uková věšák. Děti se můžou projet na koních, které mají červené punčochy na kopytech a na uších červené čepičky. Jarmark je v našem malém místním skanzenu a domy jsou otevřené a podává se v nich jak jinak než rýžová kaše. Je zatopeno v krbech a je možno potkat skřítka nissena. Trochu smutné, ale koho by bavilo stát někde celý den při -10 stupních.
Právě jsem se vrátila že školky. Je 20.12. a všechny děti pozvali své rodiče a prarodiče na lucerničkový festival. Konal se brzy ráno, v 8 hodin ve tmě tmoucí, aby nám mohli lucerny a lampy pěkně svítit na cestu do malého parku u školky, kam jsme se pěkně v průvodu vydali. Děti třímající v malých ručičkách malé lampičky šly nebojácně tmou, aby probudily v parku koho jiného, než vánočního skřítka. Ale ten letos nespal, přišel někde z hor a nebyl sám. Měl s sebou kamaráda a soba, který měl na sobě velké červené brašny, ve kterých byly dárky pro každé oddělení ve školce. Měli naspěch tak se rozloučili a my šli zpátky do školky, kde se servírovala již známá rýžová kaše, perníčky, červený sirup a káva. A pak se objevily nad horama červánky, zhasli jsme lucerny a vydali se domů.

A když už máme napečeno, uklizeno, dárky zabalené, nazdobíme vánoční stromeček. Zdobíme 23.12. večer, aby rozzářil po ránu překvapeně dětské tváře. Stromečky jsou stejně krásné jako u nás, jen hrdí norové si často přidají na svůj strom řetězy s malinkýma norskýma vlaječkama. Jsou hrdí na svoje krásné vánoce a svoji krásnou zemi. Abych nezapomněla, tomuto dni se říká malý štědrý den, protože se také většinou staví na návštěvu a malé kafíčko i nějaký manželkou vyslaný soused nebo přátelé, aby popřáli hezké vánoce a předali malé dárečky a vánoční pohledy.
A tak se projíme a prozpíváme a protančíme do štědrého dne, který je také jako u nás 24.12. Na snídani se podává rýžová kaše, kterou máme letos doufám nasposledy. Rýže uvařená v mléce s cukrem a vanilkou. Buď se posype skořicí a cukrem, nebo se zalije červenou omáčkou. Ten kdo budeme mít vánoční štěstí najde ve své kaši mandli. Důležitá tradice, hlavně na farmách je, nachystat i talířek pro nissena skřítka a donést mu ji do stodoly. Když jsem bydlela na farmě, byla kaše každý rok snězená a jednou zmizel i talířek a už jsem ho nikdy nenašla. Vloni jsem dala kaši skřítkům ven pod ptačí budku, protože máme jen obyčejný dům a 3 kočky a kaše se nikdo ani netknul. Letos zkusíme kaši donést do lesa a spojíme to s malým výletem ať nám pořádně vyhládne před štědrovečerní večeří. Letos poprvé udělám norský vánoční stůl, jen bez ryby v louhu a jehněčích žebírek. Smažená ryba a bramborový salát by mého malého čtyřletého kloučka zvyklý na norské jídlo asi moc nepotěšilo. Přemýšlím, že poprvé koupím i tu shnilou rybu a naservíruji to svému muži. A pak si otevřeme dárky co máme pod stromečkem a kouknem v televizi na českou Popelku s Libuškou Šafránkovou, která je tady tradiční, jako u nás kdysi Mrazík. No a když budeme mít trochu štěstí, uvidíme malého skřítka, který bude mít naspěch a možná od něho něco dostanem. Jednou jsme si ho odvážili pozvat dovnitř a otálel, ale když jsme mu nabídli po domácku udělaný brusinkový likér, neodolal a chvíli s námi poseděl. No a jestli si myslíte, že tím vánoce končí, tak se moc pletete, protože my máme další den ještě první vánoční den a pro jistotu i druhý vánoční den, protože musíme pozvat přátelé a známé aby nám pomohli sníst všechno to jídlo a pravděpodobně i my bude pozvání k naším norským přátelům. Také určitě zapneme skype a dáme kafe s naší českou rodinou, která doufám bude držet spolu dohromady a bude na nás myslet v dobrém...Protože mi je všechny milujeme a moc nám chybí.
Zbývají poslední 4 dny do štědrého večera. Napětí a nervozita vrcholí. Rodiče si vyměňují zážitky o předimenzovaných dětech přecpaných cukrovím a čokoládou, které jako malé raketové bomby zpestřují vánoční shon. Cukr a nezvykle vánoční přípravy jsou pro děti náročné a není divu, že ten pohár rodičovské trpělivosti občas přeteče když se seznam hříchů plní mnohem rychleji. V posledních dnech mi můj malý čtyřletý drahoušek pokoušel umýt auto lopatou na sníh, včera ho velmi zajímalo, proč mizí kakao v gauči a pak zkoušel jezdit na vysavači. Pochopitelně za nic nemůže, to všechno samo a bude se se mnou hádat jak to vlastně bylo. Všechno se dalo zvládnout, ale když za mnou přišel během úklidu kuchyně a začal mi vyčítat, že mu táta dál stírací losy a že já jsem je zapomněla setřít (aniž bych věděla že kluci mají nějaké výherní stírací losy) tak mě došla trpělivost a s velmi důrazným hlasem jsem oba upozornila, ať mi laskavě nic nevyčítají a napomenula jsem je jak se budeme k sobě chovat, ať nám ty vánoce nestojí za hovno. Brouček můj malý se zarazil, přestal se hádat a můj muž mi oznámil, že jsem cholerik. Už vím, proč se říká " veselé vánoce". Vánoce jsou velmi náročné v tomto času tmy. Vyžadují hodně trpělivosti a porozumněni. A vždy záleží jen nás, jaké si je uděláme.
Někdo má vánoce rád, někdo je nenávidí, někdo si myslí, že jsou naprosto zbytečné a komerční, já jsem se je naučila užívat a mít z nich radost. Vánoce jsou světlo v tmavé a ponuré zimě a hřejou mě na duši, která se zabydlela v tomhle mrazivém norském království...



Severní vítr je krutý

7. září 2016 v 0:50 | Lucie Kucharova
Včera jsem u snídaně přemýšlela, kde si tak vypiju kafe. Počasí vypadalo slibně, obloha se modrala a teploměr ukazoval 19 stupnů. Nachystala jsem si termosku a svačinku a zvolila cíl: turistická chatka u Cerného jezera. Pěkně zašitá v horách a ví o ní jen místní. Autem jsem dojela za 15 min. po zaplacení mýtného 20 nok na malé parkoviště. Malá pěšinka mě vedla přímo do srdce zdejších hor. Po spanilém hřebenu se přede mnou objevila malá chatka a za ní hned ve skalách zakouslé jezero. Chatka byla jako vždy otevřená a uklizena a čekala na kolemjdoucí. Na stole byly dva svícny a kniha návštěv ležela u mírně odsunuté židle. Ahááá, sousedka tady přespala v létě s dětmi a rodinou. Cinkla mi zpráva, máma je online. Poslala mi fotku své obří české dýně. Já ji okmažitě poslala fotku hor a chatky a napsala, že tady ji zavedu až přijede na návštěvu. "Proboha nééééé!" Zněla odpověd. Romantika uklizené chatky s mírně odsunutou židlí skončila. Z okna jsem si vyhlídla pěkné místečko na kávu. Opustila jsem a zavřela chatku a došla k místečku mezi borůvkama. Sluníčko hřálo, mírný vítr mě hladil po tváři. Káva byla skvělá a k čokoládové tyčince jsem si trhala borůvky. Borůvky, brusinky, medvědice a krekling byli všude a chutnaly báječně. V tuhle dobu koncem léta nemá nikdo šanci vyhladovět v horách. Pozorovala jsem, jak se do hor vkrádá podzim a maluje nažluto zakrslé břízky, načerveno borůvčí, do oranžova malé keříky a temně rudou barvou kralují lístky nějakého lišejníku. A to je teprve začátek, do dvou týdnů se všechny barvy rozjedou naplno. Po kávě s úžasným výhledem jsem se vydala na cestu zpátky k autu. Cesta tam mi trvala asi jen hodinu a půl. Nebylo kam spěchat. Bambelala jsem se ůdolím a doprovázel mě zvuk ovčích zvonečků. Vlněné naducané jehnata se proháněli kolem malých jezírek a jedna drzá modrá vážka se posadila na můj modrý batůžek. Můj kafíčkový výlet se povedl.


Večer jsem tak brouzdila na facebooku a dala fotky ze svého výletu. Koukám, že většina mých norských přátel byla také na výletě. Zaujali mě především odvážné fota z výletů na zdejší dvoutisícovky. Ted zrovna je doba, kdy sníh na většině vrcholů téměř roztál a dá se ně dojít pěšky, bez lyží.

Jenže z téhle horské pohody mě dneska vyvedl šílený vítr. Po obědě se venku rozšuměli borovice, okno začalo zuřivě bouchat, koberec z balkona se přesunul o 10 metru a kolem proletěla petunie. Moje stará konev na mléko sloužíci jako květináč se kutálela po příjezdové cestě a hortenzie prostě někam zmizela. Můj malý klouček začal plakat a volat, že se hýbe celý dům a že někam letíme. Zatímco tatínek uklidnoval ratolest, odvážila jsem se vyjít ven. Všude pohroma, kytky bez květináčů, hračky poletovaly a našim kocourům se vůbec nedařilo jít tam kam chtěli. Rychle všechno posbírat a schovat. Po včerejsí pohodě nebylo ani památky. Předpověd počasí hlásí, že zrovna kolem nás řádí tropický cyklon Gaston. 13 m za sekundu nemám ráda. Vítr mi vadí. Buší mi z něho nějak moc srdce. Naučila jsem se tady v Norsku nenávidět vítr. Přesne tady tenhle vítr mě hodně znervoznuje. Myslím, že tohle je ten vítr, co odnese poslední zbytky zeleného léta a nastane období bílé zimy. Zvláštní je, že tenhle vítr mi odnesl mou romantickou chvilku stejne jako mámina zpráva u odsunuté židle. Tak tady ted sedím, doma, mám pořád ještě kapri a koukám, že tady budu nějakou dobu sedět, protože příští týden se tady přižene cyklon Hermína. Asi zkontroluji zásoby vína a whisky a jestli nás ten vítr opravdu někam neodnese, tak budu čekat na první mrazíky, v tom mojem norském království.
 


ut.no

11. července 2016 v 11:33 | Lucie Kucharova
Pokud se chystáte do Norska na výlety, urcitě si navštivte webovky, které jsou norama velmi oblíbené a mile mě překvapilo, že jsou přeložené i do různých jazyků, mimo jine i do češtiny. Najdete tady popisy, mapy, odkazy a dá se do mobilu stáhnout app, který vám bude i určovat přesnou polohu na mapě. Vřele doporučuji.

webovky najdete na:
www.ut.no
App: utno

A hezký výlet přeji

Jaro = lyzarska sezona

19. května 2016 v 14:32 | Lucie Kucharova
Žiji ve středním norsku a jsem moc ráda, že nemáme celý den tmu jako o kus dál za polárním kruhem. Ale i tak máme oproti rodnému česku tmu v zimě až o 3 hodiny dýl. To znamená, že světlo bývá v lednu až tak kolem 9 hodiny a v 16 hodin už je zase tma. Do toho hromady sněhu a velké mrazy. Leden je měsíc sebevražd, depresí a my ho trávíme většinou jen v okruhu pár metrů kolem kamen. Přemýšlela jsem, jaké to musí být na severu kde je neustále tma. Zrovna nedávno jsem viděla dokument o umělci z jižního norska, který se přestěhoval na sever, protože ho tamní tma nadchla. Vypráví, že není tma jako tma. Na severu v noci ožívá obloha díky polární záři, která je nejen úžasná, ale osvětluje i bílý sníh svýma barvama. Viditelnost je stejná jako při úplňku. Po ránu sluníčko nevyleze, ale rozzáří oblohu svou červení. Pochmurnému počasí vévodí ocelová šedá oblaka která jasně rozdělí sněhové vrcholky hor od oblohy. Tato šedobílá kombinace působí velmi elegantně a stala se terčem norských návrhářů a architektury. Mnozí lidé, kteří si dnes restaurují byty, kupují bílé dřevěné panely s šedýma lištama a doplnkama. Norsky design se doslova odráží v severské zimní obloze. Je to velmi čisté, elegantntní a prudce moderní.



Ale teď už k tomu jaru. Přemýšlím, jak nejlépe a nejsrozumitelněji popsat jak vypadá norské jaro. Jaro tady prostě není. Nebo možná je, někde na jihu kolem hlavního města Oslo. Takové to jaro co známe, co je zelené, šťavnaté a rozkvetlé. Ale od středního norska znamená pojem "jaro"znamená lyžařská sezóna. Po temném lednu se většinou oblaha usmíří, rozmodrá se a vykoukne na nás sluníčko. Kazdý den ustupuje tma o 10 min a slunečních paprsků přibývá jako o závod. Teploty jsou pořád ještě někde pod nulou, takže sníh nemá žádný důvod začít tát. Lyže a běžky jsou tady nejpopulárnější sport. Každá vesnice má svoji běžkařskou dráhu. Já mám zrovna tuhle dráhu jen pár metrů od domu. V létě to vypadá jen jako obyčejná štěrková cesta v lese, ale v zimě se to díky rolbám a krásně upravené stopě promění v bežkařský ráj. Máme tři stopy, tři okruhy. 3km, 2km a 1km. Nahoru, dolů, z kopce do kopce, zatáčky i stoupáky. Vstup je zadarmo a vyžádán. Kazdy okruh je osvícen "pouličními lampami" které svítí celou noc, takže ten kdo trpí nespavostí, nebo uvažuje o sebevraždě, si klidně může zajít na běžky. Vedle okruhu je chata, kde se dá ohřát, převléct a udělat si pohodlí po zdravém sportování. A před chatou je i krásný kopeček na bobování pro nejmenší. Na chatě visí veliký kulatý teploměr, který ukazuje jaký vosk si máme dneska napatlat na lyže. Naše město a školy tady vozí děti, máme sportovní oddíl a běžkařské soutěže. S hrdostí můžu napsat, že i náš malý tříletý brouček se letos účastnil svého prvního závodu a dostal medaily. Bydlíme v horách a pro ty, kterým se nechce běhat do kola, je udělaná horská trasa. Má asi 14 km přímo od lyžařské chaty. Horská stopa také bývá velmi dobře upravena a označena. Vede vysoko do hor, kde město postavilo malý "gapahuk" malou chatku s krbem a lavičkama, kde se dá odpočinout a kochat se výhledem. A komu ani tohle nestačí, komu připadá upravená běžkařská dráha nudná, ten si může nasadit "fjellski" horské běžky a může se na vlastní odpovědnost vydat na vrcholové túry.




Velmi ale opravdu velmi důležité je vždy říct předem, kam jde svým přátelům a rodině. Pokud to někdo neumí, tak nemá v horách co dělat. Zdejší vrcholy mají kolem 1500 - 2469 m a jsou krásné, ale i nebezpečné. Máme tady pravidla hor. Je jich myslím 7 a člověk se špatnou kondici a špatnou výbavou nemá v horách co dělat. Náš známý je horolezec a pracuje pro záchranáře. Ti si ho volají když potřebují najít zatoulané idealisty. Většinou se naštěstí všichni najdou, ale některé už snášejí helikopterama modré a zmrzlé na kost.... Proto jsem dlouho takový výlet do hor zvažovala, tvrdě trénovala a nakonec jsem požádala místního horala, jestli mě nechce vzít s sebou na nějaký výlet. Vím, že ten člověk je v horách pořád a zná každý kámen na každé hoře v okolí. Má 70 let a napsal mi, že se mi ozve. Po týdnu mi přišla zpráva. "Zítra v 9 hodin na parkovišti, vem si s sebou náhradní oblečení, svačinu, opalovací krém a sluneční brýle a dobře běžky. Je hlášena slunečná obloha bez mraků a bezvětří. Jestli je to tvůj první výlet do hor, tak si ho musíš pořádně užít. Hory tě nesmí zklamat." A výlet nezklamal. Sedmdesátník jel na běžkách jak raketa, téměř jsem mu nestačila. Poopravil mi mazání na běžkách. Také byl hodně zvědavý a dával mi hodně otázek a já při výstupu úzkou, velmi strmmou lesní cestičkou zadýchaně odpovídala. Ještě nebyl ani konec lesa a mě bolelo všechno. Když už jsem přemýšlela o pravidlu "vzdát to" objevila se v korunách stromů modrá obloha. A najenou byl konec lesa a objevila se bílá plán. Byli jsme na hodně strmém svahu. Zastavili jsme a já tiše zírala. Otevřel se před námi pohled na nejvyšší hory Norska. V dáli byl vidět nejvyšší vrchol Galdhoppiggen. Bylo to jako být v nebi. Svět přestal existovat. Pokračovali jsme dál a vyšplhali na pohoří se jménem Liafjell. Žádné stromy, civilizace, jen bílý sníh, skály, hory a velké kameny. V dáli šla vidět malinká záchranná horská chatka pro ty, kteří se potřebují schovat, přespat. Byla ale napůl zasněžená, takže by asi bylo těžké se do ní dostat. Už jsme nešli žádným strmým svahem, už jsme si jen vykračovali po širokém hřebenu v bílém jemném sněhu, kterému se říká "pudr" protože leží na ledové zrmzlé krustě. A slunce svítilo, sníh zářil jako milión diamantů a objevovalo se čím dál víc horských vrchlolů. Šli jsme kolem stop polárních lišek, které lovily "rýpe" horské bílé slepičky. Můj průvodce byl zklamaný, že jsme žádnou neviděli ani soba nepotkali, ale já měla i tak o pořádný zážitek postaráno. Často jsme zastavovali ať naberu dech a můj průvodce mi popisoval každý vrchol a vyprávěl jak se jmenuje, kolik má metrů a co pod ním kdy archeologové našli. Naše hory totiž ukrývají staré historické poklady pradávných lovců sobů. Můj průvodce zásobuje zdejší muzeum starými pravěkými luky, šípy, kopím, pazourkovými noži a jeho nejúžasnější nález byly 3.000 let staré kožené boty. Nedávno se tady našlo i pletené poncho a dřevěná lopata. Dostála jsem nabídku, že v létě se můžeme na to samé místo kde jsme teď znovu vypravit, a že přímo pod náma leží pod sněhem kolem 80ti pastí na sobi. Dojeli jsme na vrcholek našeho pohoří a vytáhli termosky s čajem a svačinu a posadili se na ohromný kámen. Kolem nás bylo modrobílé ticho, klid a mír. Hory nám ukázali svou nejvlídnější tvář. Seděli jsme tam a koukali z očí do očí dvoutisícovkám. Po třech hodinách výšlapu jsem byla příjemné unavená a těšila se na sjezd dolů. Prohánět se volně po bílé pláni na běžkách jen navršilo můj horský zážitek. Ale udělala jsem chybu. Rohodla jsem se nenásledovat svého průvodce a jet trochu rychleji po vlastní dráze. On se zastavil a začal něco volat a zuřivě křížil ruce nad hlavou. Zastavila jsem se a koukla se kolem sebe. Kousek ode mě byla obrovská horská prasklina, asi nějaký potok a já ho z vrchu neviděla až když jsem do něho málem vjela. Jak málo stačí, aby se z rozkošného výletu stala tragédie. Je dobře mít s sebou průvodce, pokud se člověk nenarodil v horách.


Byl duben a počasí pořád přálo a obloha se modrala jako pomněnky, horské slunce spalovalo norské nenamazané tváře do rajčatových odstínů a ti co měli volno jeli do hor. To dosvědčovaly kolony aut zaparkovaných podél cest a mezi metrovýma zavějema. Ale málokdy je někoho vidět. Hory jsou rozlehlé a ikdyž natrefíte na kolonu aut u cesty, tak to ještě neznamená, že se někde budete tlačit. Lyžaři jsou roztroušeni a zdálky vypadají jako malincí barevní pavoučkové schovaní mezi sněhem a skalami. Málokdy někoho na svých výletech míjím, spíš jen zdaleka potkávám. Skvělý pocit pro ty, kteří si potřebují jako já od blízkého kontaktu lidí odpočinout, ale nebýt zas tak úplně v obřích horách sám. Od zkušených horalů a správců horských chat jsem si nechala poradit, jak si ty hory co nejlíp užít. Stačí si koupit mapu oblasti kam chci na výlet. Tu by měl člověk i tak mít s sebou v batohu hned vedle kompasu. Na mapě pak bývají označené výletní trasy malinkými černými tečkami. Vydala jsem se po jedné takovéhle trase z horského hotelu pod druhou nejvyšší horou norská, který se jmenuje Glittertind. Černé tečky na mapě byly v reálu větve nějakého stromů zabodlé do sněhu a vzdálené od sebe maximálně 8m. Musela jsem se zasmát. Trasa byla i pro ty co nemají absolutně žádný orientační smysl a tedy i pro mě. Tohle označení mi dodalo jistoty, že se rozhodně nemůžu ztratit. Navíc na každém konci takovéhle trasy byla vždy další horská chata. Někdy sice zavřená, ale i tak dobrý záchytný bod když se hory rozzlobí a během hodiny změní slunečné počasí v zuřivou bouři s nulouvou viditelností a silným ledovým severákem. Výlet podle klacků nebyl zas tak jednoduchý, sníh byl zmrzlý a nohy po dvou hodinách žádaly odpočinek. Ale pokud nespěcháte, stačí zastavit, občerstvit se a pokračovat dál. Vím, že s přehledem zvládnu 3 hodiny běžet tam a 3 hodiny zpátky. Po třech hodinách jsem vystoupala do úzkého údolí pod úžasné špičaté vrcholky. Musela jsem zastavit a najít si místo k odpočinku. V dálce jsem viděla nádhernou horu a ještě hezčí vrcholky, ale věděla jsem, že pokud se tam vypravím, už nebudu mít sílu jet zpátky. Musím víc trénovat a na tak dlouhý výlet sehnat parťáka. Ale i tak jsem byla nadšená a šťastně se kochala výhledem. Cesta zpátky vedla z kopce a těšila jsem se zase na krásný sjezd, ale změnil se vítr a nabyl na rychlosti, takže z kopce jsem musela co dělat, ať mě vítr nevezme s sebou zpátky nahoru. Byla jsem ráda, že jsem se držela svého hodinového plánu. Cesta vedla sice zpátky po samé trase podél klacků, ale výhled byl samozřejmě úplně jiný, takže člověk vůbec nemusí litovat, že jede tou samou trasou dvakrát. Všimla jsem si, že i do téhle zamrzlé krásy se vkrádá jaro a ve sněhu se dělají krátery a velké díry ve kterých se ukazuje horská řeka.
Každé údolí a každá hora má svůj šarm. Pokud člověk opravduje vyjede do hor v jarním bezmráčkovém počasí, nebývá zklamán a hory se mu dostanou pod kůži. Po nějaké době jsem si už i pořídila lepší lyže, keře jsou široké a dají se na skluznici připnou pásy proti skluzu a každou horu už si krásnč vytakpám ikdyz je dost strmá a dokonce se na těhlech běžkách dá sjet dolů mírným slalolem. Začínám trochu závidět svému přítelovi, který má Randone vybavení. Lehoučké lyže s lehoučkýma lyžákama, kdy si na těhlech lyžích může vyjet i na nejvyšší vrcholky a pak boty připnout na pevno a sjet si i lavinové splazy. Závidím a závidím všem, kteří tihle lyže mají, ale držím se hesla kdo chce víc nemá nic. Včera byla ve zprávách, že právě tam, kam jsem se chtěla vypravit, tam přesně na tom místě se lavina pohla i se třemi lyžaři kteří naštěstí přežily, ale jsou polámaní a následky do konce života. Každý rok se hrozně moc lidí na horách poláme a bohužel i spousta mladých lyžařů nadšenců opravdu nepřežije. Bohužel k tomuto jaru patří i laviny a ty padají jedna za druhou. Pod lavinou se dá vydržet maximálně 10 minut a to je sakra krátká doba. V loni lavinu utrhlo stádo sobů a byl to moc smutný pohled. 30 mrtvých zvířat. Horskou službu a červený kříž máme dobře vycvičenou, ale i tak se hory nemají nikdy podceňovat.




Mezi nejdivočejší jarní sezónu patří beze sporu velikonoce. Měsíc před velikonocema začíná velikonoční půst a tvrdé přípravy záchranářů. Ti pracují většinou dobrovolně. Moje sousedka jim na stanici každý rok upeče a donese obrovské velikonoční věnce z kynutého těsta. Záchranáři rozepisují služby a kontroluje se vybavení, psi, lékárničky, skútry a záchranné helikoptéry. V našem městečku je přistávací plocha a na velikonoce máme vždy pernamentně zaparkovanou helikoptéru. Nevím čím to je, že u nás se mrskají na velikonoční pondělí holky, taky lidé tuhle tradici nechápou, tady lidé lyžují. Jsem pro a tuhle tradici s mrskáním jsme zrušili a rozhodně ji nikde nebudu šířit. Velikonoce jsou tady celý týden a k tomu to naše velikonoční pondělí. Děti mají volno ve školách a rodiny si pakují zavazadla a na velikonoce se vyráží ho hor. Mnozí mají své vlastní chatky, ti co nemají si pronajímají nebo kontaktují horské hotely. Norsko je o velikonocích doslova zaplavené horskou horečkou. Nakoupí se hromady párků, sladkosti na váhu, kila pomerančů,tradiční čokoládové oplatky kvikklunsj a litry alkoholu. Opalovací krémy a sluneční brýle zaplaví obchody jako v letní sezóně na Malorce. Je to moc milé a romantické, s křesťanstvím a vírou to vůbec nemá co dělat a říkáme tomu velikonoce. Běžkařské trasy jsou vzorně upravené a pochopitelně i sjezdovky a lanovky jedou naplno. Lillehammer má hotely zabukované už od vánoc. Facebookove stránky se zaplňují fotkama s lyžařema a selfičkama s pozadím při kterém se mnohdy závisti koušu do rtu, nebo se ptám, jak se tam na tu horu ti lidé vyšplhali? Po večerech se popíjí whisky a konjak a pivo proudí ve všech žilách. Ti co nemají alkohol a lyže synchronizované, konci většinou v náručí dobrovolných statečných zachránců a těší se vesele na další velikonoční sezónu.


Koncem dubna už nebývá dole v údolích po sněhu ani památky, objevují se první krokusy a na horských svazích rozkvete koniklec. Ale vrcholky hor jsou bílé až do května a o teple se dá bavit jen kolem kamen. Že začátku mě to hrozně moc vadilo a trvalo dlouho, než jsem si na to zvykla. Dodnes závistivě koukám na české fotky překypující zelení a skypuju ve svetru s mámou která zpocená v tričku vykládá o sekání trávy. "Ne, tady tráva ještě nenarostla mami, opravdu ne". Včera nám tady poletoval sníh a v Bergenu u moře napadlo 10 cm. Máme pořád teplé vlněné oblečení a když je nevlídno, tak chodíme dolů k řece se trošku ohřát na naší písečnou pláž a poškádlit pstruhy udicemi.
Začne květen a laviny padají a padají, z hor se ozývají rány jako při hromu když bouří, helikoptéry létají pro ty co uvízly, roztávají vodopády a v údolí se zazelenají pastviny. Dobytek se po zimě vyžene ven na louky a na těch mezi pampeliškami poskakují ovečky s jehňaty, kravy s telatama a kone. Asfaltové cesty na vrcholy hor se vyfrézovávají a my se těšíme na nové běžkařské výlety. V červnu se chystám na Sognefjell, vrchnol kde trénují přes léto norští mistři světa jako Ole Einar Bjordalen nebo Marit Bjorgen. Jaro bez běžek si už nedokážu představit. Doufám, že mě to v létě přejde. Je to mnohem lepší smířit se s tím, že jaro na které jsem byla zyklá tady není a rozhodně nehodlám proti tomu bojovat, ale pořádně si ho užít!!!

Mimiho studna a Klimapark 2469

11. listopadu 2015 v 23:16 | Lucie Kucharova
Minule jsem vám vyprávěla o nejvyšší hoře Norska a jak se na ní leze. Dneska jsem se rozhodla pro pokračování, protože samotný vrchol a letní sjezdovka není zdaleka všechno, co tam nahoře najdete. Od roku 2009 zde totiž vyrostl na permafrostu - na věčně zmrzlé půdě park s ledovým tunelem. Celé se to nazývá Klimapark 2469, a tunel v ledovci má jméno z norské mytologie, Mimiho studna moudrosti. Zkusím vám ho popsat co nejlépe, protože pochybuji, že se všichni češi pohrnou na tohle místo, když se za jednu vstupenku platí 300 Nok což je asi 900Kč. Tenhle park nám má odhalit kouzlo minulosti pradávných lovců sobů, kteří neměli žádný goretex ani membranove bundy, žádné vozidla s pohonem na všechny 4 kola a přece se tady do výšky 1850 m nad mořem vyškrábali a v sobích kožešinách a ovčích rounech brázdili tenhle norský vrchol, stavěli pasti a lovili luky a oštěpy. Nevím, proč to dělali, protože sobi jsou i v nižších oblastech, ale asi to bylo něco velmi populárního, nebo měli sobi z nejvyššího vrcholu lepší maso. Nevím a od průvodkyně jsem bohužel nedostala žádnou odpověď. Samozřejmě. Byla to norka a norove nechápou, že v česku prostě normální běžní češi na hory nelezou.

Začalo to všechno tím, že jak již mnozí víme, tají nám ledovce. To že tají je jedna věc, ale druhá je, že jak to tak taje a ubývá, tak se odhaluje to, co tam bylo před 6.000 ti tisíci lety. Takže náhodní turisté a místní horalové najednou začali nacházet na svých výletech různé obroušené kameny, luky, šípy, kusy kožených oděvů a nedávno zde jeden z místních našel 3000 let staré kožené boty. Všechny tyhle cenné archeologické objevy byli odborné ošetřeny a leží v muzeu, kde jsou vystaveny. Muzeum leží kousek od centra městečka Lom a díkybohu je vstupenka do muzea součástí vstupenky do parku.

Tyhle malé nálezy začali vrtat hlavou těm, co se zajímají o změny našeho klima. Protože díky těmto nálezům již víme, že ledovce byli kdysi malé a postupně se zvětšovali a nelítostně zamrzávali všechno co na nich bylo. No a teď zase tají a odhalují nejenom minulost, ale i teorii, že tady lidé žili, ikdyz ledovce byli malé. Od roku 2009 se tady intenzívně měří teploty a o kolik metrů ledovce tají každý rok. Během těchto pár let ledovec opravdu roztál o 5m ale díky chladnému letu loni, kdy sněžilo téměř pořád ledovec zase zpátky narostl. A tak to jde pořád nějak dokola.

Cesta tímto parkem vede po dřevěném chodníčku, který vede kamenitým permafrostem. Musím se přiznat, že jsem s sebou na výlet vzala svou tříletou ratolest, kterého vykládání o klimatu nudilo a začal se houpat na informačních fotkách a tabulích. Dostali jsme tedy osobní průvodkyni ať nerušíme zbytek skupiny. Zatímco malý nezbeda kolem nás poskakoval, seznamovala mě průvodkyně s horskými rostlinami, které jsme míjeli. Většina těch malých kytiček, které jsme viděly se přizpůsobili drsnému klimatu tím, že své květy používají jako satelity, které se otáčejí a zachycují každý vzácný sluneční paprsek.

Už jste někdy skákali po permafrostu? Vřele to každému doporučují. Byli jsme vyzvání slézt z dřevěného chodníčku na kamennou půdu obrostlou mechem. Dostali jsme výklad, že permafrost se pozná podle toho, že buď letite letadlem a z vrchu se dá vidět kamenne moře s malými zelenými a většinou pravidelnými kruhovými ostrůvky. Nebo, pokud nemáte letadlo, stačí si trochu zahopsat. Chytli jsme se na jednom takovém málem ostrůvku za ruce a začali poskakovat a dupat na jednom místě. Mému kloučkovi se to moc líbilo a zpíval nám do taktu. Najednou se začala půda pod námi houpat až změkla úplně a z tvrdě skály se stala do slova a do písmene vodní postel. Rozhopsali jsme tak věčně zmrzlou vodu v půdě. Aši začnu studovat geologii. Když jsme se uklidnili, vyšplhali zpátky na chodníček, došli jsme na místo, kde byly pravěkými lovci vybudované kamenné bunkry. Ani ty mou malou ratolest nezajímali a pravěký šíp si strčil do nosu. Zaujala ho jen dřevěná tyčka s kůrou, která dělala rámus ve větru a hnala vystrasene sobí stádo směrem k lovcům. Rozhodli jsme se výuku ukončit a zahájit prohlídku ledového tunelu.

Tunel je vydlabán v 6000 let staré závěji. Ledovce se hýbou a mohli by tak tunel zničit, proto byl tunel vydlabán v závěji. Závěj má velikost obří sjezdovky. Také píšu vydlabán, protože se tady nesmí používat žádná silná technika, která způsobuje vibrace, které by mohli tunel zničit. Takže se zde používají kladívka, lopaty a maximálně malé motorové pily. Tunel je krásne nasvícený a samotný střed je žlute osvětlená kruhová brána - Odinova brána. Vůně ledu a sněhu dodává pravou atmosféru. Křišťálové ledové schody a mezi každým schodem je 1000 let starý rozdíl. Tunely jsou ozdobený křišťálovými kvadráty, ve kterých jsou zamrzlé pravěké nástroje. Míjíme vytesany zamrzlý strom a dostáváme se do místnosti s vytesaným posvátným hadem a obličejem. Pro děti je vytesaná ledová klouzačka, kterou jsme hned vyzkoušeli. Led a sníh nám uprostřed léta křupe pod nohama a přicházíme k ledovému kinu. Dostali jsme sobí kožešiny a mrkli na dva krátké filmy o tom jak se tunel začal dělat a o technikách lovu sobů. Po shlédnutí filmu nás průvodkyně zavedla ke dvoum anglicanum, kteří malou motorovou pilou vyřezávají novou chodbu. Podezřívám mého kloucinka, že se p....l. Zápach je šílený a já se červenám. Průvodkyně se směje a uklidňuje mě, že zápach způsobují 4000 let staré zamrzlé bobky, kterých je zrovna na tomhle místě víc než jinde. Průvodkyně ukazuje černé fleky v bílém ledu abych ji uvěřila. Po téhle informací dobrovolně ukončujeme úžasnou prohlídku ledovým tunelem. Dotýkat se minulosti a dlabat se v ledu by se mi moc líbilo. Jsem zvědavá, jestli se najde i něco zajímavějšího než bobky a boty. A zvědavost žene dál i vědce, kteří stále každý rok v tunelu pokračují.

Celý park je zajímavý projekt, který mě zase trochu poučil a pomohl pochopit zdejší lidé a krajinu, moje malé norské království.

Na vrcholu Galdhopiggenu - 2469m

26. srpna 2015 v 22:03 | Lucie Kucharova

Jako každý správný turista, co chce trochu poznat Norsko jsem naplánovala výlet na nejvyšší horu norska, která se ukrývá v samotném středu země. Jmenuje se Galdhopiggen a má 2469 m/nm. Bylo léto, začátek srpna, svítilo sluníčko a my v kratasich a tričku jeli autem po krkolomných serpentinách "na horu". Je skvělé, že se dá pohodlně vyjet autem téměř pod vrchol. Zaplatí se mýtné 100 nok u horské chaty Rauberstulen a kdo má odvahu a chuť pokračovat, jede dál. Krajina se dramatický mění, mizí stromy a mechy, objevují se závěje sněhu, sem tam nějaká ovce s jehňaty a hromady šedého kamení. Dojeli jsme k chatě Juvashytta, kde je parkoviste. Otevřeli natěšení dveře od auta a rychle je zase zavřely. Teplota nám klesla z 20ti stupňů na 7C. Začali jsme se hrabat v taškách s oblečením a rychle se oblékli do toho nejteplejšího co jsme našli. Mělo mě to napadnout, že v takové výšsce bude jiná teplota. Jak snadné je po náročné a dlouhé cestě zapomenout na tenhle malý teplotní detail. Již dobře oblečení a obutí jsme se připojili ke skupině turistů, chystajících se zdolat vrchol. Průvodce vyprávěl nějaké pravidla a fakta a zuřivě mával nějakým lanem a já se rozhlížela kolem. Zaujala mě informační cedule o "hoře". Text byl přeložen do několika jazyků. Byla tam norština, angličtina, němčina a čeština!!! Stálo tam, že budeme překračovat ledovec na kterém bývá čerstvě napadlý sníh. Ledovec se hýbe a vznikají v něm až 30m hluboké trhliny, do kterých se dá lehce vlítnout. Proto se doporučuje přecházet ledovec ve skupinách za sebou a přivázáni na lanech, aby když jeden spadne, ostatní ho zachytí a vytáhnout. V trhlinách může být voda a ten co do nich spadne většinou do 30ti minut umrzne. Začali jsme přehodnocovat náš letní výlet. Žádná lanovka, ale ledovec a hodinová túra. Ale objevila se v nás někde úplně vzadu ukrytá statečnost, a česká pýcha. Byli jsme přece v muzeu u lodě Fram a obdivovali Nansena. Rozhodli jsme se vrchol za každou cenu zdolat.

Šli jsme dlouho, nebo spíš hopsali po kamenité stezce. Stezka byla uzoučká a ti co měli na podporu chodící hůlky, píchali všechny kolem sebe do bot. Můj partner začal psychicky strádat a poskakoval po své vlastní stezce s velkými kameny jako otrlá kozel. Takhle jsme dohopsali k ledovci. Opravdu tam byl a líně se tam vyvaloval a čekal kdo do něj dneska spadne. Průvodci už chystali dlouhá lana a tvořili skupiny kdo s kým půjde. Když se podívali na mě a uviděli moji rudou tvář, pot a dech jako lokomotiva po hopsavém výstupu, přiřadili mě do skupiny, která tvořila téměř samé muže. Asi proto ať mě můžou kluci tahat. Vubec jsem neprotestovala. Zavládlo napětí a nikdo moc nemluvil. Vyrazili jsme k vrcholu. Pěkně za sebou a spoutáni lanem. Asi v polovině ledovce začalo sněžit a rozpoutala se sněhová bouře. Viditelnost nulová. Vítr svištěl kolem uši a sníh mrazil do tváře. Najednou se ve sněhu začali objevovat černé kameny. Byli jsme na druhé straně ledovce. Zároveň pominula i bouře. Všechno se kolem nás zklidnilo a my se začali odvazovat z lan. Napětí opadlo a vesele úsměvy okouzlili sněhem ošlehané tváře. Už jenom kousek a budeme na vrcholu. Byli jsme všichni unavení, ale natěšeně zdolávali poslední kousky hory. Objevila se před námi malá chatička a vzrušení vystřídalo únavu. Všichni hluboce vydechovali již tak řídký vzduch, popadali dech nebo se snažili alespoň trošku dýchat normálně. Můj partner si to převzal po svém a ubalil si cigaretu. Slastně si ji zapálil a užíval vrchol Norska. Nechápavě jsme na něho zírali a přemýšleli, jak že je to vlastně s tím kouřením a zdravím. Chatka byla plná svačících turistů. Aby jsme došli až na úplný vrchol, museli jsme vylézt ještě kousek nad chatku. Tam byla vlajka a nějaký velký kompas. Tam byl vrchol. Zdolali jsme s pomoci audi a vlastních sil 2469m nad mořem. Výhled pražádný. Zbytky bouře zahalily a schovaly všechno kolem nás. Zbyl jen ten pocit, že jsme tady. Když ten pocit vystřídal chlad, rozhodli jsme se jít teda zase dolů. Došli jsme až k ledovci. Obloha se mezitím roztáhla, vysvitlo opět sluníčko a my čekali až přijdou ostatní s lanama ať můžeme sejít dolů. Čekali jsme a čekali, ale ostatním se asi dolů hned tak nechtělo. Už i ostatní skupiny začali nervóznět a nějací holandané se rozhodli na vlastní pěst přejít ledovec. Byla dobrá viditelnost a my čekali až se někdo propadne. Přešli úplně hladce. Ledovec začalo přecházet více lidí. Další skupina byli němci a pak už i noři. Tak jsme se vydali taky. Za celý den tama přešlo tolik turistů, že cesta byla vyšlapaná, jakoby tama prošlo stádo slonů a vítr a bouře odvala čerstvý sníh. Bezpečně jsme dorazili na druhou stranu a vydali se dolů. Našla jsem veliký černý kámen, který se krásné leskl. Měl tak 8 kg. Zkoušela jsem ho nacpat příteli do batohu, že si dám kámen na skalku, ale byla jsem zpozorována a kámen musel zůstat nahoře. A pak se obloha krásné roztáhla, mraky se rozplynuly a my konečně uviděli tu krásu hor kolem nás. Od špičatých vrcholků po boubelaté ledovce. Jakoby byly kolem nas jen hory a žádná civilizace. Rozbalili jsme svačinu, nalili kafe a usadili se mezi černé kamení. Bylo nám skvěle. Po cestě dolů jsem dostala žízeň a jezero pod ledovcem se křišťálové lesklo. S chutí jsem si nabrala ledovou vodu do dlaní a napila se. "Tak tohle bych nedělal" upozorňoval mě přítel. "Ta voda je z ledovce co je 6.000let starý!" Za tři dny mi jeho teorii žaludek potvrdil. Tahle hora se nám vryla do paměti a já na ní velmi intenzívně ještě týden poté na wc vzpomínala. Už nikdy nebudu pít vodu z ledovce. Pokaždé se mi vybavila nějaká část výletu a usnadnila mé utrpění. A to jsem tehdy nevěděla, že se nám tahle hora stane osudnou, a že se přímo pod ní za nějaký čas nastěhujem. Také na ní postavili klima - park, který jsem nedávno opět navštívila a zjistila pár zajímavých věci kolem horské chaty Juvashytta. Už se moc těším až Vám o tom napíšu v dalším článku....

Z norske kuchyne

3. srpna 2015 v 23:16 | Lucie Kucharova
Knedliky, polevky, pomazanky a zakusky tady teda nejsou, ale stejne jsem pribrala 10 kg za ktere se taky velmi stydim. Zkusila jsem norum nabidnout ceskou kuchyni a uvarila jsem gulas s houskovym knedlikem. Uz tohle jidlo zadnym norum delat nebudu. " Omacka plna masa musi pry byt zarucene velmi tezka na zaludek! Co takhle pry tam pridat mrkev nebo turin"! Turinu se rika skandinavsky pomeranc a dela se z neho vyborna kase, jako nahrada misto kase bramborove." A proc k tomu gulasi nedelate korenovou kasi z brambor, turinu a mrkve?" No nechapala jsem. A pak si drazi norove po zvedavych otazkach ohlede turinu, namazali na knedlik marmeladou a zvedave se ptali," proc varime chleba ve vode?" Prvni roky jsem norskou kuchyni nechapala. Az teprve v kafeterii, kde servirovali i hlavni jidla a kde jsem pracovala 3 roky jsem se dostala do obrazu, jak se tady da vlastne najist. Sefove vyrustali s rodici v horskem hotelu a o jidle vedeli vsechno. S hrdosti jsem jim nadhodila," ze teda v cesku mame mnohem vetsi vyber jidla jak v obchodech tak v restauracich." "To je dobre", odpovedeli," ale my jsme hrdi na sve vlastni, zdrave jidlo tvrde vydrene a zpracovane v norsku...." Bylo ticho a ja si predstavila zdejsi drsne podminky a klima a najednou jsem chapala, proc na kazdem okurku a masu v obchode je mala norska vlajecka a hrdy napis, ze produkt byt vyroben nebo vypestovan v tehle zemi. Kontroly jsou prisne a vyrobky z EU tady vidivame v regalech jen malokdy. Ja jidlo miluji a priznam se, ze ekologicke vyrobky mam nejradeji. Tady neni zrovna hned vsechno ekologicke, ale ja vim, ze nikdo neprekrocil zadne normy s konzervantama a ze maslo a mleko chutnaji tak jak chutnat maji. Zacala jsem si tedy jidlo vychutnavat a vubec mi nevadilo, ze nemam moc velky vyber.

Pecivo me prekvapilo nejvic. V obchodech je hrozne. Zadny rohlik a krupave housticky. Jenze ono nejde o to jist tady jako doma, ale opravdu se naucit jist to, co tady je. Takze na vylete, kdyz jsem vytahla chleba s pastikou priplacnuty dalsim krajicem chleba se na me norove udivene divali co ze to jako mam? Zvidave jsem pokukovala po ostatnich svacinkach. Krajic chleba ano, ale uhledne namazany a oblozeny a aby se druhy krajic neuspinil od toho prvniho, byl mezi nimi vlozen papir. Cela svacinka byla zabalena ve svacinovem papire. Ihned jsem schovala svuj igelitovy pytlik. Dalsi svacu meli norove schovanou v termosce s sirokym hrdlem! A byly v ni parky v horke vode. Majitel vytahl vrouci parek a polozil do mekounke a tenoucke bramborove placky pecene bez oleje na plotne a posypal si to krupavou cibulkou ze sacku a vsechno to krasne zabalil jako amoletu. Tomu placku se tady rika "lumpe". Dalsi placku, ktera byla mnohem mensi a tlustsi a byla upecena,si oblozily hnedym syrem. Teto placce se rika polarni chleba a na obalu ma vetsinou obrazek soba. Drsna placka pro drsnaky. A deti ji miluji, protoze je nasladla.

Hnedy syr je genialni vyrobek ze syrovatky, ktera vznika jako odpad pri vyrobe syra a vetsinou ji vsechny jizni narody lejou prasatum, protoze obsahuje vsechen mlecny cukr, ktery v normalnim syru neni zadany. Tahle syrovatka se posbira a naleje do velkeho kotle. Zacne se zahrivat az k varu a pomalu se vari a micha dokud se asi 80% neodpari a nezustane jen ta nasladla cukerna hmota, ktera se necha zkaramelizovat a zformuje do malych syrovych kostek. Z te se daji "syrorezkou" nakrajet krasne platky, ktere se rozplyvaji v ustech... A kdyz se na takovy placek a platek hnedeho syra napatla jahodova marmelada, tak se vam to muze stat i prudce navykove. Dalsi zvlastni vec k jidlu co se da pouzit misto peciva je "flatbrod". Moje neter k nemu nasla cesky nazev "chleba ve krupce". Jsou to tenounke placky z mouky a vody, zase upecene na plotne bez oleje. Jsou velmi krehke a velmi se lamou, proto se prodavaji v pevnych krabicich. Ja mam nejradeji ty co jsou udelane doma. Musim se to naucit pect, protoze je to skvele. Da se to jemne namazat maslem a oblozit podle libosti, nebo se to prikusuje k omackam misto knedliku. No a "lefse" a "rumbrod" a dalsi a dalsi a dalsi druhy placek zavrsi nakonec uzasne sadlove kolecka s dirou uprostred s nazvem "smultring".

Nejvic mi chybeli klobasky a tlacenka. Dodnes, kdy mi chce ceska navsteva udelat radost, tak propasuje v kufru tyhle pochutiny. Tlacenku uz jsem vyresila tim, ze jsem se ji naucila delat, ale jak a cim nahradit klobasky? Vsimla jsem si, ze na kazde benzince se griluji parky. Ruzne velikosti. Nektere obalene ve slanine, se syrem, hamburgrove, kureci, ale porad jsou to jen parky! Byli jsme pozvani na veceri. Bylo leto. Na stole byl dreveny stojan, na nem velky nuz a na stojanu ohromna praseci kyta. Zacala jsem litovat, ze jsem to mohla tusit a najist se doma. Sedela jsem se zirala na tu NOHU! Nastesti nemela kopyto. Nas znami vzal nuz a zacal z kyty jemnymi tahy narezavat tenoucke a prusvitne platky sunky. U toho nam vypravel, ze na podzim zabijeli prasatko. Kyty urezali a nechali nejakou dobu nalozene a zasypane soli. Pak kytu ze soli vytahli a dali do plateneho pytliku a povesili do "staburu" = drevena stavba na nohach slouzici k uchovavani potravin. No a na jare, kdyz poprve uslyseli toho ptaka, kukacku, jak dela "kuku" byla sunka hotova. Susene sunce se rika "speke shinke" a krome sunky maji norove velmi radi i susene ruzne salamy. Sobi, losi, s hovezim i veprovym, s boruvkama a brusinkama a ruznym vonavym korenim nebo jen tak s jalovcem. Sunka byla nakrajena a prilozila se na tac plny dalsich susenych masovych vyrobku. Ale hostinu jsme zacali kasi. Kyselou kasi. Mouka uvarena v zakysane smetane. Polita maslem a posypana cukrem a skorici. "Rumgraut" je velmi tradicni jidlo, ktere snad vynalezli vikingove a ma sve pevne misto pri temer vsech hostinach. Neuveritelne. Tahle kase vas tak zasyti, nebo mozna zalepi, ze na to susene maso se nevrhnete, ale jen si ho uz pekne vychutnavate, nejlepe s vajecinou, chlebem ve krupce a prikusujete k tomu meloun nebo vyborne norske rajcatka a okurky a zapijite cistou vodou. Byla to skvela hostina uprostred leta. Tak tohle je ted moje chut leta, ktera dokaze bez problemu nahradit i tlacenku a klobasy.

Mame more a morske produkty. Ale zrovna tohle me moc nelaka a na ryby jsem "frfna". Kdyz pred me dali na talir krevetu s tema malinkyma cernyma ocickama a tykadylkama, bylo to jako by mi nekdo polozil na talir zivou tarantuli. Zkouseli me opit, pamatuji se, ze jsem nakonec do toho dokazala pichnout prstem, ale tim to pro me skoncilo a ja dodnes proste nedokazu to zviratko rozpulit a vysat masicko. Nase znama se rozplyva nad letnimi vecery u more, kdy si na plaz vezmou pivo a uvarene krevety, ktere pri zapadu slunce slastne kroupou a zapijeji. Ale pokroky delam a krevety kupuji jiz vyloupane a nalozene. Mam moc rada bilou rybi polevku uvarenou z trescich a lososich filetek bez kosti, s mrkvi, hraskem a nakonec pridavam prave tyhle krevetky. Polevka uz se dal nevari, at krevety nezgumovati. Ale to jeste porad nic neni. Prava nefalsovana norska rybi pochoutka je SHNILA RYBA. Dokazu si predstavit jak na takovou vec prisly rybari, kteri nemeli kdysi lednicky. No a hlad byl svina, pul roku zima, tak to asi nekdo okusil. Zni to hrozne, opet musel nastoupit alkohol, abych mohla ochutnat. Kminova koralka me pobavila a ryba smrdela jak poradne ulezele ceske tvaruzky. Ty mam moc rada, takze to nebylo nic tak noveho. Uvarili mi k te shnile rybe mandlove brambory a rybu dali do namazane bramborove placky a posypali cerstvou cibuli. Mozno servirovat i se zakysanou smetanou. Je to lahudka. Vanoce si bez shnile ryby uz ted nedokazu predstavit. Dalsi ryba sice nesmrdi, ale je jakoby ze zelatiny. Je to az skoro pruhledna hmota upecena v troube s trochou kmina a serviruje se s hrachovou kasi a bramborama. Zadna zvlastni chut, spis neutralni, zadna lahudka. Proc se s tim tedy delaji takove cavyky? Jmenuje se to "lutefisk" a je to ryba nalozena do louhu, normalni NaOH, neboli hydroxid sodny. Velmi silna ziravina. Byla jsem po jidle a poslouchala tuhle historku o rybe co se naklada do ziraviny a pak se jen poradne umyje a upece v troube. Litovala jsem, ze jsem studovala chemii. Nase hostitelka postrehla muj zeleny oblicej a prohlasila, ze se nemusime bat, ze ryba je koupena a ze z obchodu se ji da verit. Horsi to maji ti, co se pokouseji si ryby udelat sami. Jako jeji soused, ktery si sam ryby nalovil a dal do louhu a upekl. Mel kocku a ta se take o rybu zajimala a otravovala tak dlouho, ze dali kocce rybu do misky at da pokoj. Pojedli a museli nekam odjed. Kdyz se vratili zpatky, nasli u dveri kocku, ale mrtvou. Dostali najednou strasny strach, ze to mozna bylo z te ryby. Takze ihned volali nemocnici a cela rodina mela proplach zaludku. Ono je tezko poznat, jestli ten louh v te rybe porad jeste je nebo ne. A jak tak lezeli v nemocnici a ceklali co bude, zazvonil telefon a volal dalsi soused, ze se strasne moc omlouva, ale ze jim nechtene prejel kocku a at nelezi na ceste, tak jim ji dal pred dvere, at ji nehledaji a at si ji muzou pohrbit. Moc ho to mrzelo, ale majiteli kocky se v nemocnici velmi ulevilo a asi vsichni vime proc.

Treti silene jidlo, se kterym se v zivote nechci dostat do styku a doufam, ze mi ho nikdy nikdo neuvari je ovci hlava. Bud se serviruje cela, nebo presne mezi ocima rozpulena. Je zbavena chlupu a vlny tim, ze se na ohni opali a pak se uvari ve vode. Se vsim co na ni a v ni je. Oci, usi, cumacek... a dal psat nebudu protoze budu brzy obedvat. Jehneci maso je velmi popularni, obzvlaste o velikonocich, ale ja mam jasne hranice co jist muzu a co ne.

Naopak mezi me oblibene patri maso losi a sobi. Jsou to krasne hrde zvirata. O losovi se rika, ze kdyz pan Buh tvoril zvirata, tak mu zbyly nejake zbytky. Kousek od kazdeho. Nevedel co s tim, tak vytvoril losa. Los, je velike zvire, co ma hruskovity kukuc a parohy jak prapodivne lopaty a velikost poradneho kone. Ma to tak dlouhe nohy, ze kdyz se chce napast, musi klecet, nebo mit predni nohy poradne rozkrocene do obraceneho pismene V. Spousta masa. Dobreho masa. Los ozira vrcholky stromu a krade farmarum stavnatou travicku na jarnich pastvinach. Maso je trosku tuhci jako hovezi a je mnohem lehci. Je tmave a ma chut lesa. Kazdy rok na podzim jsou kvoty na strileni losu, at se nepremnozi. Loni jsem si objednala od lovcu uz stahnutou 50ti kilovou zadni kytu na zimu do mrazaku.... Sob spis vypada jako jelen. Je maly a ma i podobne parozi. Zije ve stadu a ma krasny kozich. Nekteri jsou celi bili, nekteri sedi, nebo sedobili. Ziji vysoko v horach, nejlepe tam, kde vubec neroztava snih, nebo v severnim norsku, kde je hlavni obzivou laponcu. Miluje snih. Jeho kozich ma dute chlupy, ktere ho izoluji a zahrivaji. Ma tak teply kozich, ze pri zabiti se musi okamzite stahnout, aby se maso nezaparilo. Sob se zivy prevazne mechem, takovym bilym, ktery je pri desti jako houba a na slunci suchy tak, ze jde rozdrtit na prach. Tenhle mech ma nejradeji. A prave tahle prapodivna strava dodava sobimu masu chut a koenzistenci korenene jemne jatry. A sobi jazyk je opravdova pochoutka mezi gurmany. Ja zvirata miluji, ziva. A pojidani zrovna tehle nadhernych zvirat mi chvili delalo problemy. Ale slepice a male zvirata se neoplati tady chovat pro nadmiru rosomaku a chytrych lisek. Mnohem hrozivejsi predstava pro nory je snist roztomile kralicky, ktere maji deti jen na hrani. Neco sakra jist musime.

Jak uz jsem psala na zacatku, nejsou tady zadne zakusky. Vetrniky, indianky nebo venecky ci laskonky tady nikdo nezna. Kdybych se je naucila delat, asi bych hodne povysila, protoze na sladke jsou tady vsichni. Cokoliv, co je sladke a upecene, at to ma jakoukoliv formu nebo tvar, vsemu se tady rika jednim slovem - "kake" Jednim jedinym slovem dokazete vystihnout atmosferu kolem teto sladke slasti. Je to jako magicke slovo, ktere donuti lidi zahodit pracovni naradi, rozzarit tvar deti a navodit okamzity relax. Kake. A nejlepe kazdy den aspon trosku. Nejpopularnejsi jsou dorty. Jakekoliv, ale marcipanovy, s bilym marcipanem vevodi. My tomu testu rikame asi piskot, tady se mu rika cukrovy chleb. Testo je tak nadychane a sladene s jemnym kremem a marmeladou, ze se vam rozplyne pomalu v ustech. Nejde tak o ten marcipan, ve kterem musi byt hodne mandli a co nejmin barev, ale o to testo. A hned vedle marcipanoveho dortu truni dort slehackovy. Mama mi neverila, ze jsem uslehala tak dobrou slehacku bez chemie. Jen tak smetana a trosku cukru. Mleko je tady vynikajici a produktu z nej pravda moc neni, ale vsechny jsou uzasne. Na dalsich mistech mame pudinkove dortiky a ovoce polite vanilkovou omackou a nakonec framasj, cokoladove a citronove ztuzene peny. Cokoladove dorty nesmi byt suche a pecou se s kefirem a musi se pridat do testa soda, aby byly dorty stavnate. Mrkvove dorty s bilym kremem. A na benzinkach vzdy cerstve rozinkove sladke bulky. Je to posedlost. Davame tady dortum prednost pred pivem a cigaretou. Tohle jsem zjistila hned prvni den v me kafeterii, kdyz prisly po praci dovnitr delnici. Krasni mladi svalnati blondaci v pracovnim obleceni oveseni kladivkama a u opasku meli noze. Radost pohledet. Prihlasila jsem se, ze budu cepovat pivo a cekala az si za mnou prijdou objednat pekne jedno tocene. Neprisli. Postavili se k disku s dortikama, kazdy si vybral nejaky kousek na talirek, natocili do hrnku kavu a k tomu si dali sklenici studene vody. Tvar se jim po pracovnim dnu rozzarila jako detem, kdyz si tenhle poklad nesli ke stolu. Pak si u stolu dali tihle chlapaci nozku pres nozku a cajovou lzickou uzdibovali svuj dortik. Bavili se potichu, smali se a pak podekovali a odesli. Musela jsem si vecer dat panaka at to rozdycham.


Myslim, ze uz tu kuchyni tady trosku chapu. Je velmi jednoducha, ale plna chuti. Opravdove chuti. Jeste ne te zkazene a zakonzervovane. Rika se, ze v jednoduchosti je krasa a norska kuchyne ji jen( az na ovci hlavu) povrzuje. Oblibila jsem si ji a mam ji rada. Ale vite co jsem dneska delala k obedu? Kapanouvou polevku a kureci rizky s okurkovym salatem. Dobrou chut!

Prace v Norsku

19. července 2015 v 21:25 | Lucie Kucharova
Norsko se nam zalibilo, nemeli jsme zadne zavazky v cesku, tak jsme se rozhodli najit si praci a zustat trosku dele v teto zemi. Rozhodli jsme se najit si praci nekde na nejake farme, vzdyt jsme prece slyseli, ze se tady sbiraji jahody nebo co, tak proc ne. Takze dalsi smer bylo mesto Hamar, kde je dost tepla na tyto plody a farmami se to tady jen hemzi. Nevim jak jsme jeli a kam presne, ale najednou jsme stali na parkovisti mezi poli a rozhlizeli se po kraji. Jak se vlastne pozna takova farma? Podle ceho? Vsechno drevene, natrene stejnou barvou a nesel videt temer zadny rozdil mezi domem a stodolou. A prisel dalsi problem.To jako mame jit ode dverim ke dverim a ptat se na praci? Tahle myslenka se nam vubec nelibila. Bylo to jako zaklepat, udelat psi oci a zeptat se "chcete me"? Musim pripomenout, ze v roce 2004 se internet v telefonu a 4D vubec nepouzivalo. Takze nebylo co a jak guglovat. Euforie jit pracovat byla ta tam. Dnes vim, ze jsme dobre udelali, protoze norove jako ostatni lide tady opravdu nemaji moc v lasce necekane navstevy, specialne z cizich zemi, co mluvi sice anglicky, ale buhvi odkud prisly. A cesko, to je tam co to hrozne Polsko u ruskych hranic? Ne ne ne...

Meli jsme adresu a kontakt na cechacka z jizni moravy, co se prizenil na norskou biodynamickou farmu. Nechteli jsme ho otravovat, ale prece jenom jsme mu zavolali, jestli by nam neporadil, kde zacit. " Jo prijedte, jsem doma. Zahnete za brizkama doleva, cesta vas dovede az k nam na farmu" nam popsal cestu. Takze zadna jina navigace, ulice, cislo popisne...Za brizkama doleva. Zvlastni je, ze maloktery dum a farma jsou oznaceny cislem, jmena ulic temer neexistuji, ale za brizkama byla opravdu cesticka. Farma byla jako z pohadky. Dostali jsme vysvetleni, ze farmarsky domek je natren vetsinou na bilo a staje, stodoly a spizirny jsou cervene s tema bilima okenicema. Zadne odrbane, rozviklane a odporne staveni pro zvirata hrozici spadnuti jako jsme znali z ceska. Vsechno krasne a upravene. Staje vonely zviraty, pole kolem se zelenala a koncila v nadhernem jezeru s ostrovem. Na farme meli kravy, kozy, ovce, vcely, pestovali zeleninu a obili. Vsechno bio nebo ekologicke. Krasa a vlidnost nas privitala. Byli jsme nadseni a s radosti nasemu farmari pomohli. Vecer jsme sli k jezeru a ulovili nadhernou stiku. Udelali ohen, rybu upekli, otevreli k ni vino a pustili se do klaboseni. Prisla i farmarka, norka, tak jsme mluvili anglicky. Byl to moc pekny vecer. Farmarka byla tehotna a cekala sve druhe dite. Byli na celou farmu sami. Tak se najednou stal ten zazrak. Mozna proto, ze jsem mela narozeniny. Farmari nam na konci vecirku rekli, at uz nikam nejezdime a at zustaneme u nich jako praktikanti. Dostaneme ubytovani a jidlo zdarma a k tomu nejake to kapesne. Bylo to necekane, snadne a krasne. Zustali jsme.

Postupem casu jsme navstivili vice ekologickych farem a jedna byla krasnejsi nez druha. Jsem vyucena
chemicka - farmaceutka a o farmereni jsem nemela ani paru. Proto jsem se prihlasila na par kurzu. Behem kratke doby jsem nejenom poznala mnoho uzasnych lidi co miluji sve farmy a tuto praci, ale co maji obrovsky respekt k nasi matce zemi a prirode. Naucila jsem VIDET zvirata a dokazat s nimi komunikovat a pracovat s nimi bez zbytecneho nasili. Naucila jsem se dojit a delat syry, strihat ovce, poznala tajemstvi vcel a jedla tu nejsladsi zeleninu na svete. Kapesne bylo opravdu male, ale zkusenosti bohate a k nezaplaceni.

Farmy plne polskych pracovniku sbirajicich jahody a maliny jsme nikdy nenavstivili. Pry je to i velmi tezke se tam dostat, polske pracovni mafie si tyto farmy dobre hlidaji. Ale tim, ze jsem si udelala sve kurzy a mela doporuceni, se mi otevrela brana na ceste za praci. Norsko je stale jeste poseto malymi farmami a norove jsou velmi hrdi na sve vlastni produkty. Kazdy syr a okurek vyrobeny a vypestovany v norsku ma na obalu norskou vlajecku. Malokdy je v obchodu produkt z jine zeme. Zvirata a zelenina je vsude. Ja mam radeji ty zvirata a kazde leto hledaji farmari pomoc v horach na letnich pastvinach se zviraty, hlidat ovce nebo dojit kravy. Pomoc ve stajich je pro farmare, co se musi o zvirata starat kazdy den vysvobozenim. Syrarny pribiraji syrare. Bylinkove farmy potrebuji sve produkty namichat, zabalit a pomoc s prodejem a objednavkama.

Po nejake dobe ale muj pritel zjistil, ze tahle prace ho zrovna nejak nebavi, a ja ho vzdy ze staje vyhanela, protoze to co on delal se zviraty se jen tak hned nevidi. Zvirata dodnes nechape. Zkusil tedy praci na poli. A tak jednou pri pleveleni mrkvoveho pole zahodil motyku, opravil farmarovi stodolu a postavil mu novy sklad bylin. Stavarinou se zivil i v cesku a posledni jeho dva projekty byly drevene roubenky. V mestecku ve kterem jsme zili byla jedna presne takova firma, co stavi a restauruje sruby. Poslala jsem ho tam, at se jde na praci zeptat. Prijali ho ihned, protoze uz o nem vedeli. Vedeli, co postavil a udelal na te nasi farme a to jim stacilo. Je to vyborna firma, co mimo jine postavila na Islandu novy kostel a zrovna opravuje chatu v horach norske kralovske rodine.

Ja praci na farme milovala jako i vsechny moje zvirata a sverence. Ale byla to i drina. A taky uz jsme i chteli mit nejaky domek a kuchyn a koupelku sami pro sebe a ne pro stale nove a nove praktikanty z ruznych zemi. Zjistili jsme, ze je zde velmi jednoduche pronajmout domek nebo byt v podnajmu. Chteli jsme domek. Sami pro sebe. S peknym vyhledem a kousek dal za mestem. A "abrakadabra", uz jsme se stehovali. Bylo to stesti, nebo osud?

A jedeme dal. Libi se nam tady, pritel je velmi spokojeny a do prace se TESI. Ted je tedy rada na me. Odprostit se od kapesneho, naucit se norsky at rozumim o cem si lide v obchode vypraveji. Mestecko ma 2 hotely, 2 campingy a jednu malou restauraci. Poslala jsem par emailu a samozrejme jak je tady v norksu zvykem, nedostala zadnou odpoved. Zvedla jsem tedy telefon a zavolala do te male restaurace. Domluvila jsem si schuzku na druhy den. Byl to rodinny podnik a rodina sedela pred otevrenim u velkeho stolu u okna a pripravovala se na otevreni velkymi hrnky kavy. Vesele me privitali, predstavili se mi a sef mi donesl stejne velky hrnek kavy a jestli pry nemam hlad. Ze mi jako klidne neco uvari. Klabosili jsme o pocasi, o Praze o jidle a sefova byla zvedava na ceske vino. Byl to prijemny kavovy dychanek, ze jsem zapomela, proc jsem tam vubec prisla. Pri louceni jsem se otocila ve dverich, jestli bych teda mohla dostat u nich tu praci ? "No samozrejme, zacit muzes az se ti bude chtit, ale urcite prijd brzy". Tahle rodina mi ukazala, co znamena byt rodina. Naucila me stat na vlastnich nohou, naucila me norsky a v nasi male kavarnicce jsem pomalu poznavala zdejsi mile obyvatele. Ledy se prolomily a cim dal vic lidi na me mavalo a zdravilo me, jako bych tam byla odjakziva. Sefova se me zeptala, jestli bych nesla naklonovat a sef prohlasil, ze jsem "jako brambor, ten se pry taky hodi ke vsemu". Delala jsem v kychyni, u kasy, servirku, doplnovala disky s jidlem. V zime kdyz nebyly turisti a trochu mrtva sezona, jsem obcas zakaznika privitala u kasy ( zakaznik si temer vzdy napred objedna a zaplati a pak teprve si najde misto a posadi se) a sla mu do kuchyne udelat jidlo, donesla jsem mu ho, pak jsem po nem uklidila a nadobi umyla. Po dalsich trech letech jsem si predstavovala, ze tuhle praci budu delat do duchodu. Ta predstava me velmi vydesila.

Kazda mala vesnice ma jednu genialni vec pro stare lidi a duchodce. Nemocnice jsou jen pro nemocne a je jich malo. Proto jsou vsude "domovy nemocnych" Je to veliky zdravotni komplex budov a v jeho centru je vetsinou obvodni lekar, fysioterapeut, zubar a ambulance. Stari lide, co maji zdravotni problemy a potrebuji trochu pomoci mohou dostat maly byt. Bud uz vybaveny, nebo si ho mohou sami vybavit jak chteji. Podle potreby se pak o ne stara parta zdravotnich sester a zdravotnici. Tito lide potrebuji predevsim zdravotni kontroly, ale take pomoc s pripravou a nakupem jidla, nebo jen odvezt do mesta, na vylet, navstivit stare pratele, posekat travnik, nanosit drevo. Nebo jen spolecnost. Dalsi neuveritelne moznosti sehnat v norsku praci. Ja svou dedukci vytusila, ze budu muset napred poznat zvyky techto lidi. Kdyz jsem se sla do kancelare zeptat, jestli by pro me nebyla nejaka takova prace, dostala jsem odpoved, ze ano, zcela uricite ano. Ale protoze jsem preci jenom cizinka, budou radeji, kdyz budu pracovat v te hlavni casti. Maji tady zkusenosti s cizinkama, ktere se dost dobre nedokazali domluvit s norskyma duchodcema a vznikaly nedorozumneni a hloupe chyby. Bez protestu jsem praci prijala. Dostala jsem tri mesicni kurs a skvelou kolegyni, ktera mi vysvetlila, co prace obnasi. V hlavni budove jsou dlouhe chodby jako v nemocnici se spoustou pokoju. V kazdem pokoji je zachod, koupelna a maly pokojicek. V kazdem pokoji je jeden pacient a pokoj si muze upravit sam jak chce. Doporucuje se vybavit si pokoj tim, co ma nejvic rad a co mu bude pripominat domov, aby byl pobyt u nas co nejpohodlnejsi. Pacienti jsou vetsinou starouskove co jsou po operaci a potrebuji nejakou dobu na zotavenou, nebo ti, co uz nejsou schopni se sami o sebe postarat a dostanou "trvaly pobyt" dokud si je andele nevezmou k sobe. Dalsi soucasti komplexu je uzavrene oddeleni se stareckou demenci a par domu s byty pro postizene. Je to dohromady obrovsky komplex ve kterem je zamestnana tretina obyvatel naseho mestecka. Samozrejme k nemu patri i kuchyne plna usmevavych kucharek, ktera se stara o blaho zaludku.

Praci jsem si velmi oblibila. Kazdy den chodim z prace domu s pocitem, ze jsem dneska zase nekomu pomohla, potesila a zpestrila zivot. Stres do nasi prace nepatri, protoze vsichni vi, ze stresem se lecit neda. Tak me ta prace nadchla, ze jsem se pustila do studia na zdravotnika a mam za sebou teoreticke zkousky. S plnym vzdelanim pak muzu najit praci ve kterekoliv popsane skupine, nemocnicich a lecebnach. Jsem rada, ze umim norsky, protoze jazyk je velmi dulezity pri praci s lidmi. Ano, tuhle praci dokazu delat dlouho. Naplnuje me a uci respekt k zivotu. A navic jsem i trosku na sebe hrda, ze jsem jedina cizinka v celem komplexu, ktera ma velkou zodpovednost a je na stejne urovni jako ostatni kolegyne.

Dovoluji si tedy smele rici, ze se znalosti minimalne anglickeho jazyka, snahou porozumet teto zemi a obyvatelum jsou moznosti k praci a k zivotu temer neomezene.

Norske leto = zelena zima

13. července 2015 v 23:35 | Lucie Kucharova
Byla polovina kvetna a na mojem dvorku v horach se ve stinnych rozich za stodolou valela prachsprosta kupka snehu, pozustatek zimy, a ne a ne roztat. K memu zdeseni se obloha zatahla, teplota spadla o 10 stupnu dolu a zacalo snezit. Vsechno to hned roztalo, ale sen to rozhodne nebyl. Ptala jsem se zdejsich obyvatelu, jake je zde tedy rocni obdobi? Jsem zvykla na klasicke jaro, leto, podzim a zimu. Snih v kvetnu moc neznam. Mile mi vysvetlili, ze tady ve strednim Norsku znaji vlastne jen dve rocni obdobi. Bila zima, ktera je asi tak od listopadu do kvetna a zelena zima. Ta je tedy ted, od kvetna do listopadu. Jsem rada, ze to vim a neocekavam zadne zazraky, ikdyz se porad mele dokola neco o oteplovani planety. Loni bylo leto krasne. Seda obloha se casto roztahla a vykouklo nelitostne horske slunce. Bila kuze noru podezrele zrudla a vsude chodilo spoustu pripalenych rajcat nadavajicich na leto. Bazeny nikdo moc nema, proto kdyz mi mama dovezla pro dite bazen s nafukovaci klouzackou, palmou a vodotryskem, chodila se v teto nejbohatsi zemi sveta na nej divat a koupat se v nem cela nase osada. Zelena zima je celkem velmi narocna na obleceni. Z meho satniku vlnene spodni pradlo nikdy nemizi. Kdyz jedeme na letni vylet, musim si sbalit plavky, kratasy, tricko, spodky, vlnene ponozky a teplou, nepromokavou bundu. Neda se nic predvidat a na nic spolehat. Jeden den se koupeme a na druhy den ani teply svetr nestaci. Trvalo mi asi 7 let nez jsem to pochopila. Letni pruhledne saticky mi vydrzi krasne mnoho let. Jednou tak koncem cervence bylo krasne a teplo, modra obloha, den jako stvoreny na vylet. Sedli jsme do auta, ze si na nejake hore vypijem kavicku. Nasli jsme krasny kopec. Byli jsme asi dost vysoko, protoze smrky a borovice vystridaly zaksle brizky a jalovce, vsude dozravaly boruvky a brusinky, mechy a lisejniky vytvarely mekky a nadherny koberec, po kterem se jsme se malem bali slapat. Usli jsme dost velky kus a nasli krasne mistecko s vyhledem do udoli. Dali si kavicku a v tom vonavem mechu usli jako spalci. Probudila me bolest zmrzleho tela. Mela jsem jen kratasky a tricko a behem pulhodinky se zmenilo pocasi. Obloha se zatahla, zvedl se sileny ledovy vitr a zaclo prset. K autu jsme bezeli, ale nezahral me ani beh. Po 20ti minutach mi zacaly modrat rty. Po 30 ti minutach jsem se chtela vzdat, nebo volat zachranare. Pritel byl nastesti silnejsi nez ja a v objeti a zaklesli jeden do druheho jsme doleteli k autu. K totalnimu prochlanuti moc nechybelo. Dalsi vyslap na druhou nejvyssi horu v okoli. Opet se asi v polovine vyletu zatahla obloha a zacalo silene snezit. Neslo videt na metr pred sebe. Meli jsme tentokrat dobre obleceni a velkou svacinu, ale problem byl v tom, ze jsme na tom svahu nejak ztratili orientaci a najednou jsme si vubec, ale vubec nebyli jisti, jestli jdeme vlastne nahoru, nebo dolu, doprava nebo doleva. Vedeli jsme, ze jsou kolem nas strmme skaly a neodvazovali jsme se pokracovat. Jen jsme tam tak stali, tise snezilo, my mlceli a premysleli jak z tohodle ven. Signal na telefonu zadny. Dlouhe minuty ticha. Ale hory se slitovaly, prestalo snezit a my bez reci a dalsi domluvy vsichni zamirily svorne a vesele zpatky dolu. Takze kdykoliv, v kteroukoliv rocni dobu taham s sebou veliky batoh plny cokolady, tepleho obleceni a kompas. Skoda, ze o tom nevi turiste, kteri se sem vypravi na dovolenou primo z "bezpecnych" velkomest. Nemuseli by je pak mistni horalove a helikoptery svazet dolu tuhe a modre. My meli stesti. Krasna drsna krajina si casto vybira sve dane. Dobra vybava a hlaseni kam ze to jdu mi vylety usnadnuji a delaji z drsneho klima cim dal mensi problem. Uz jsem si i zvykla opalovat se "uprostred leta" ve vlnenych ponozkach a mit po ruce teplou deku. Preji vsem hezke leto.

Kam dál